Jarní pouť.

Jarní pouť.
Hloh květný svým růžovým příkrovem jest lásce dvou zpěváčků domovem, a přes mladě zelené chlumy roj ptáčat jak stříbrný obláček šumí, teď ve snivé hájové vrcholky sedá a hnízdečka hledá. Svit jarního slunce jak zlatý tok se rozlévá na svěží stráně bok, kde ve stébla rosná i mladá krok lehký teď spěje, stín dívčí teď padá, již vyběhla, zírá tam v daleké kraje a šátečkem vlaje! Ó s bohem, ty střecho tam v údolí, k níž ptáčata letí a šveholí, ty bělostný, kvetoucí sade, ty okno, kde v dlaň šedá hlava se klade, již s bohem a s bohem, ty miloučká chatko, oj, tatíčku, matko! [112] I hledí tam v slzách a s úsměvem. Vzduch plní se jasem a nápěvem a srdečko blaženou tísní. Hlas volá – hlas dražší to nejsladších písní, a rameno mužné kol postavy mladé se milostně klade. A koníci řehtají za křovím... ó jarní tu pouť, jak ji dopovím? Již skočila, vsedla mu k boku, svit měsíčné, májové noci má v oku, a srdečko hraje jí slavičím tlukem, líc růžovým pukem. A koníci letí; jen dále, dál! Již s očí ten obraz jí pozavál, kraj nový se blíží tak jemně, kol mizejí hory a nebe i země, roj ptáčků dvé blaženců provází s plesem i nivou i lesem. V háj ze klenby ještě tak průsvitné zří nebe tak jarní, tak blankytné, a bystřina bujně se vzdýmá. Pouť šťastná! On žínku si v náručí třímá – pouť k domovu lásky! Jsou poseti květem – ó spěšte! ó letem! 113