Na bílém listu.

Na bílém listu.
Stín zeleného loubí vlaje mi po bělostném listu, s nímž lehký vánek sobě hraje pln svistu. Ó neulétej, blánko bílá, služ obrazu mé básně, jenž v duši mé se rozestýlá tak krásně! Či nevěříš v mé horování a k pohrdání jest ti, co básník blouzní, v sladkém zdání, že věstí? Ne, neunikneš mému slovu, jež v úběl tvůj se vpíše! Já přitlačím tě tíhou kovu – lež tiše! [120] List přidržela ploška šerá, sfinx malá na ní sedí; toť pouhá modní hračka, která nic nedí. A volně přes ni zrak můj těká za snů mých blahou trestí i bájí sobě do daleka ráj štěstí. Však přec, kdy péro k bílé stránce se toužně, chvěle spouští, sfinx trůní na mé prázdné blánce jak v poušti. Již tuším za tou plání slunnou cíl rajský, světy nové! Kol sfingy se jak stíny sunou mí snové. I táhnou po bezcestné dráze mých veršů karavany a mní, že vztyčí na oaze své stany! I táhnou s velbloudy a stády a slunce žár je trýzní. 121 Jak oddechly by v chladu rády! Jak žízní! I táhnou dále s modlitbami – a síla již tak malá! Zda jejich naděje jsou klamy, ví Allah! Háj palem! Vyslyšel jich Allah! Cíl blízko jim se věstí! Či fata morgana to lhala ráj štěstí? Již temno padá olověné v poušť vyprahlou a tesknou, a z temna hyen oči sklenné se lesknou. Jen sen v tom černém čarokruhu kol poletuje v blízku, a tvrdě druh si lehá k druhu v žár písku. A sen jim ráje odestírá, nechť kolem poušť je holá! Však bdí tu sfinx a na mne zírá, mě volá! 122 Hlas její hrozný z duchů říše, z tmy věčnosti a smrti svou hádankou, již v prázdno dýše, mě drtí. „Nuž, hádej tedy, červe nuzný, zda dojdou k svému ráji? Či vytoužený ráj ten luzný jest bájí? Zdaž souzeno jim dotáhnouti k jich palmám, zdrojům, chrámům? Či náhle pohřbí v půli pouti je Samum? A chová země lidstvo hodné těch rájů, jichž si hledá? Však jestli um tvůj neuhodne, pak běda!“ A slovo sfingy v ticho válo tak truchlozvukým dechem, že zoufalou se sudbou zdálo a vzdechem. Jak, malá sfingo! stesky svými chceš tak mi léčky klásti? 123 Ne, nesmíš moje sladké rýmy mně másti! Ne, ne, tvá lesť mě neošálí, mé zraky světlo vidí: Já věřím v štěstí, v ideály – i v lidi! Ó vstanou chodci za červánků a cíl svůj najdou ráno, jak rukou mou v tu bílou blánku zde psáno! Mé písně neruš otázkami, jež v hloubi srdce zebou! Tvé matné záhady jsou klamy – pryč s tebou! I zvednu sfingu. Vanot chvělý mou blánkou zašelestí – a na větru se houpá smělý sen štěstí! 124