U VEČER SVATOVÁCLAVSKÝ.
Tmí se v západ, černě v oheň kreslen,
věžitý náš, svatý králů hrad;
paprskový srší nad ním přeslen,
kolem šerých štítů rozepjat.
Zlatý purpur splývá do Vltavy
přes tvář snivou nejkrasšího z měst;
v každý večer šlehá zjev ten žhavý
z čela Prahy k prvním kmitům hvězd.
V každý večer sálá do temnoty
nadzemský ten věnec plamenů
jako vzňatý z temné hradu hmoty,
z jeho útrob, z jeho kamenů.
Oblačná ta rozohněná vlna,
dmoucí se až na nesmírna práh,
báječného vzhledu, tajůplná,
vzniká v němých hradu hlubináchhlubinách.
19
V skrytu klenby, v srdci toho zdiva,
v nepaměti věkům památné
leží svátosť vznešená i tklivá
a v ní kouzlo zářně posvátné.
Mohutný ten hrad jest její schránou,
hroby knížat její podstavou;
tvrz tak svatá trojí kutou bránou
cloní její skvělost sálavou.
Ale tomu tmícímu se hradu
ze žulové hrudi obrovské
proniká a nachem na západu
hoří světlo svatováclavské.
CarnéČarné světlo koruny to svaté,
zářícího slávy odkazu,
jenž nám na večerní nebe zlaté
kouzlí odlesk svého obrazu!
Ryzosti své zlatojasem značí
nejkrasší ten plápol večera,
v nebes hvězdách odsvitem se zračí
lepokamů jejích nádhera.
V její přízrak toužný hled se noří
jako v tajný poklad báječný,
20
který hoříhoří, ale neuhoří,
v čarný oděn lesk a pověčný.
Koruna! čím jest nám kruh ten zlatý!
zářícího řetězu to člen,
kterým s dávnou velikostí spjaty
na vždy jsou dny pozdních, krutých změn!
Vítězství to vínek ušlechtilý,
kruh to, na němž visí práva štít,
znak, jenž učinil nás, čím jsme byli,
a nás učí chtít, čím chceme být!
Zástava to před dějinným soudem
pravdy nevývratné, odvěké,
světlý maják nad zmítaným proudem,
studna stkvoucí v poušti daleké.
Jasný sled, jenž věstí cestu pravou
nad strží, kde temný zeje pád,
slávozář to nad národa hlavou,
spravedlivý češství majestát!
Shvězdění, jež srdce naše vznímá
jedinou vidinou, všem předrahou,
naše slunce, jež jen přes noc dřímá
v černém tamo hradě nad Prahou.
21
Koruna toť v zápasu a víru
nejsvětější, věčná, jediná,
zlatá páska želaného smíru,
jež nám sporné duchy opíná.
Čarokruh, jenž běsy pod zem plaší,
pouto živlů, které nevraží,
zlatá pečeť nadšenosti naší,
naší vůle zlaté závaží!
Spona shody nad přísahy pevná,
dvou to myšlénkových točen svor,
ve tmách klamných meta zářně zjevná,
svrchovaná nad náš trpký vzdor!
Nechť se ohněm, nechť se vodou křtíme,
koruna – toť velké znamení,
jež nás pojí a v němž zvítězíme,
svatý Václave! v den splnění!
Oroduj – a zapuď naše vrahy!
Koruny své leskem přeskvoucím –
ozař jím věk velebný a blahý
věrným Čechům, nám i budoucím.
22