VE SVITU LEPŠÍ DOBY.

Eliška Krásnohorská

VE SVITU LEPŠÍ DOBY.
Své vlastní krvi, sobě a svým dětem to přísahejme na Tvou starou slávu, ó přísahejme při Tvém zlatohávu, jenž krvavým tak mnohým protkán květem; a při Tvé koruně, jíž v zlatě věčném jak perly ztuhly slzy dávných stesků, i při Tvém meči, kdys tak rázně sečném, a při tom blanickém v něm spícím blesku; ó přísahejme, Vlasti! duchem junným Ti pod junáctva šumným praporem, s tím rozohněným srdcem, s okem slunným: Již nezahyneš hořkým úmorem! Vzduch vane mohutně jak silou mládí, jak velký slib v něm hlučí mužný zpěv! Hoj slibme si, že marně záští řádí a marně hrozí nepřátel Ti řev. Dech nové doby ovlál naše hlavy, a hrdosť česká, hrdosť synovská, 135 jak divem svoje z mrtvých vstání slaví, by hájila Tvá práva královská! Strach, upír, jenž se naší krví pásl, je s našich prsou pádně sražen v prach; chceť vrahy tvými třást, kdo sám se třásl, a mužní, byv jak stařec cháb i plach. Jak s nebe znamení když dáno zřejmé, tak sletěla k nám nové síly zvěsť! Hle dráhu smělou! Na ní vytrvejme, neb cíl jest právo, vítězství a česť! Svou přísahou, ó Vlasti! ohraďme Tě, ať velké srdce Tvé ji uslyší: buď sláva Tvá nám jedinou v tom světě, buď výsosť Tvá nám v světě nejvyšší! 136