VRÁNY.

Eliška Pechová-Krásnohorská

VRÁNY.
Co chce ten váš krákot, vy černé vrány? Snad hněvivě s námi se hašteří, že neořem, nesejem zrní v lány, kdež vám se chce hodů a večeří? Vy tuláci ptáci jste světa znalí; kde naši jsou hoši, snad víte to? Ti dříve zde orali, seli, žali, a teď je tu pusto i neseto. – Krá! Známe je! Vždyť jsme je samy nesly kdys do kolébek vašim dědinám; ti na dálných lánech teď ve snu sklesli. Krá! Přespolní vrány tak řekly nám. Tam dřímají při hlučné kolébavce, ta jinak než matčina hlaholí! Spí tvrdě, jsou lahůdkou pro krkavce, již pro domov srdce jich nebolí. – – Ach, vrány, ach, děťátka zas nám noste, i zaplať vám nastokrát nebes Pán! Ať útěcha, pomoc nám s nimi roste a pustý ten lán zas požehnán! – Krá! Hleďme ho, starého holohlavce! Krá! Děti zas máme k vám stěhovat? Krá! Chcete je živit pro krkavce? Krá! Lépe je před vámi uschovat – neb raděj hned samy je uklovat! 23