NAŠÍ KŘÍŽOVOU CESTOU.

Eliška Pechová-Krásnohorská

NAŠÍ KŘÍŽOVOU CESTOU.
Vstal z lůna Velké noci, k žalu narozen, syn její, stinný olbřim, věků Velký pátek. Vlá, přes půl zeměkoule přehozen, však od konce své dráhy na počátek zpět v kruhu zdá se hnán. Ač chvatně létá jak rána výstřelu, ač hltá dny a léta, přec plíživě se dlouží chodem vlečným, z chvil do chvil táhne prokletí a hoře, ač nepřehledný, jako v mlhách moře, se zdá být nekonečným! Toť černý světa den, toť smutku přísný svátek. Vzdor v silných duších kloní nalomené žezlo své v sebe důvěřivé vůle a své pýchy; zrak, byť i slzu zapřel, zírá ve zlo jak v zákon osudný a čte v něm světa hříchy – své, lidstva hříchy, ba i nejbolnější ty hříchy bludných synů národa k svým vlažných, v klidu pro tep vlastní krve hluchém, a k cizím vznětům lnoucích zaníceným duchem. 28 Tůň stojatá však sebou hnula ze spoda, taj svědomí se zdvihá na svit vnější, a z hloubi ňader touha: káti se. Hle, v mračném přítmí v šedém obryse ční kříž, mře na něm Kristus umučený, jenž hříchy snímal, odpuštění šířil a Boha s člověkem svou láskou smířil. Hle, pod ním klesá matka, hořekují ženy; proud mužů nesčetných se hrne blíž jak řekou, a všichni hrubé kříže na svých bedrách vlekou, jdou k utracení svému, poctivci i vrazi – vždyť Vykupitel sám pní mezi lotry dvěma! – Jdou křížovou svou cestou, bičováni, nazi, hruď nemá dechu, ústa vyprahlá jsou něma, jdou na Golgatu. Pod ní šerým dolem tu, tam se bělá město, křoví kryje vísku, kdes v dálce žároviště dýmají. A kolem lid veškeren – i jest ho jako v moři písku – má po vší zemi Velký pátek, velký půst; ni matka nemá, co by od lačnících úst si utrhla i dala hladovému děcku; vše padlo v oběť chmurné slávě doby, všech duše trpí lidsky, těla po zvířecku... Kol smutek v myslích všech, kol v srdcích Boží hroby. Všem na hlavy se popel pokoření práší, a na všech plecech visí roztrhaná roucha, neb na šlechetníka jak na padoucha se těžká metla Boží trestem snáší. Vzduch kvílí, vzdychají v něm pašijové zpěvy, a beznadějnost jak se k Bohu modlit neví. Kol v polích vychudlých, kde hruda hrudu střídá, se klopýtavě pachtí za svým pluhem bída, smrt s hejnem havranů si k setbě líchy hlídá. A jak tam brázdami kru země oráč kruší, pluh lítosti se zaryl do trnoucích duší. Kde všichni trpí, všecky bolest v jedno pojí, všech srdce sblížila se trýzní stejnou, 29 v nich bije velký soucit, z nenadání zvídá, že sám a sám jest mocí blaze čarodějnou, jež smutky potěší a rány zhojí. Zas oko vyschlé slzu nalézá, a ruka se touhou chví, by měkce pohladila skráň spolutrpícího, jehož muka jej s těšitelem sdílně pobratřila. Jak na bojišti přítel s nepřítelem si rovni jsou, kde sklesli zraněni, tak lidskost lidi druží v světě celém – a národnost zas národ činí jedním tělem a duchem jedním! V jednom prameni proň čerpá nápoj žití nového! – Ó, víro ty nejkrásnější! Zaleť v země šíro, sleť k nám, kde osiřelá česká půda si žádá díla lásky dětí svých; by nezbujela jedovatá zrůda, leč zdravá žeň jí vzešla z plodných lích! Hle, mnohý již syn ztracený se vrací, práh domova tu líbá u noh otcových, své zemi mateřské svým srdcem a svou prací se vzdává, potem dělným smývaje svůj hřích, a v marnivém se strachu neobrací, zda nešklebí se za ním cizomilův smích. Dej nám, ty víro, dej nám vykoupení, dej zapomenutí nám svých i bratří vin, vlij v číš nám sladkou milost odpuštění, ať napojí se douškem na smíření druh s druhem, s domovinou světoběžný syn, ať s bytostí nám vlastní, pravdivou a prostou, zas všecka srdce, všecky tužby naše srostou. Ať za pašijí po své kajicnosti němé v té půdě svojí s plesem poklad nalezneme: svou spolnou vůli, spolné nadšení o krasší zítřek! Ať náš Velký pátek mine jak nám, tak světu! Nechať z noci stinné svit slavné zoře vzplane! Ať nám z rána kyne den Vzkříšení! 30