DĚTEM ODCIZOVANÝM.

DĚTEM ODCIZOVANÝM.
Kéž do srdce nebeský mladosti jas lze vrátit, když tesknotou buší! Ó, moci jak dítě se modliti zas tou nevinnou, věřící duší! S tou vírou, vzlet modlitby nad světy hvězd že pronikne nesmírnou tiší, a tajemný Věčný, jenž soucitem jest, rtů dětinných šepot že slyší. Ten nejbolestnější bych vyslala kvil, jenž zazněl kdy do nadesvětí, sten z hloubi, jak z nejtěžších země té chvil, vzlyk pro vás, nám zcizené děti! Co vlast vašim duším kdy schránila v dar, svým dědičkám pramáti česká, vše nepřítel násilí ubíjí v zmar – a zlovůle s chechtotem tleská. Čest otců, mír matek i mladosti vzruch, jenž v pamětech svatých má zřídla, to dere z Vás cizáctva barbarský duch, jak motýlům trhal by křídla. Krev rodnou Vám loupí, chléb duší i těl! Jak nezoufat nad Vaší trýzní? V něm záštím cit lidskosti zledovatěl, – v nás po spravedlnosti žízní! A slábo-li matčino náručí jest dnes k obraně dětí tak mnoha, lze hledat jen věřícím, vzhůru jen cest tam k rozsudku velkého Boha. 77 I chtěla bych čelem se skloniti v prach a modlit se z hlubiny hoře: „Chraň, Otče, své děti, jež obmyká vrah, ó, zachraň je z cizáctva moře! Řeč od úst jim bere, klíč zlatý to všech nám nejdražších pro duši statků; dny mládí jim ztemňuje, rdousí jim dech, an před dětmi hanobí matku...“ Ó, výkřikem chtěl by se ozvat můj žal a k nebi nést žalobu dítka; leč jestli kdy vzdech můj tam orodoval, z mé modlitby vyzněla výtka. Ta vyčítá Bohu – a přece zas bol jej volá... My lidé jsme tací! – V tom jest mi, prst jasný že pohrozil v dol a nebe že výtku mi vrací: „Kdo nebesa viní? Ty, země? Tvůj děj jest dílem tvých vlastních jen synů. Tam žaluj, tam suď, a kde křivda, tam dej slz méně, víc vůle a činů!“