ZA ÚSVITU NOVÉ DOBY.

Eliška Pechová-Krásnohorská

ZA ÚSVITU NOVÉ DOBY.
Moc nesmírná, již zveme vždy zas Bohem, ta osa tajemná všech dějství světa, ne! ona nechtěla, by v děsu strohém v nic padl nepočet všech obětí, jež v krvavých svých bludišť zakletí štve doba vražedná, v nich sama kletá. 106 Jsou úsvity, jež slunce šlou – ne marně – jen z výhní rudých zor, a jsou i plody, jež při hromech jen zrají v bouřném parně. To velká jitra jsou, jež přetvoří sny lidstva v čin. Jen bouř kdy zahoří, plod poroby snad sládne do svobody. Hle – taký zjev! Hle, stromu zla, jenž běsy byl svlažován jen v slz a krve proudech, dnes na větev již blahý plod se věsí, a plane z chmur již první jitra jas: neb zazvučet smí volné ženy hlas již v radě národů a v lidu soudech. Ne pouze hlas, však srdce – srdce ženy smět bude bít na osudové brány, jež mužů pěstem dosud uzavřeny, a soptící, všem vzdornou, lítou saň sklát pomůže ta měkká ženská dlaň, jež směla dřív jen hojit smrtné rány. Ó, nebude již láska matek nýti jen v pláči pod kříži svých syna mroucích jak Maria! Již nebude jen zříti, jak žoldnéř koná práci katovu a dřív, než bodne ve hruď Kristovu, žluč s octem podává mu do rtů žhoucích. Ó, nebude již Niobe ta lkáti nad obětí jí v mukách z loktů vzatou, až srdce mateřské zla vládu zvrátí, až v bratrů svých se vmísí úrady, až v osudné sta věků záhady vzplá citem ženským, ďábla potrouc patou. Vždyť moci světější než láska matek a zázračnější není v světě síly! Jí žezlo v dlaň! Ať vede s křižovatek 107 a srázů nás v ten vytoužený luh, kde všecky spojí svorné přízně duch, – kam jako v domov bludné lidstvo cílí. Ta láska mateřská, dle sudby věčné tkvíc kořenem i v hrudi Vestalčině jak věno nejlidštější, nedotečné, ta lidstva smlouvy prohřejž něhou žen, a v blaha sen, jímž svět je roztoužen, vzněť pravdu zítřka nadšeně a činně.

Básně v knize Ozvěny doby: