U Jejího hrobu.

Eliška Pechová-Krásnohorská

U Jejího hrobu.
Vy nesmrtelní mrtví, spíte-li? Zda s vámi dunivě se nechví z dálky ta zem, již zuřivými výstřely chce s dráhy srazit v chaos démon války? Vy šťastní spáči, již tak hluboce jste skryti v hluchém oceáně klidu, nechť pod ním peklo drze řehoce, vám není hrůz těch slechu ani vidu? – Kde jsem? – Kol hřbitov, jarní květnice, však nové holé pahrbky se množí; toť lakotného zmaru skvostnice, a smrt co den zas nový lup tam složí. 109 Dál v koutech rovy v staré buřeni čím zapomenutější, tím víc bují – snad tím, že dávno jejich zeleni již horké slzy stop svých nevpalují. Hle, andělé, jichž počernalá běl vzhled zkamenělin pravěkých jim dává; tříšť údů v prach se drobí s božských těl a zlomky pochodní v něm zasypává. Dech podvečera čechrá kštice trav, křů věncoví mdle kolébá své květy a motýl smutník, sytý medných šťav, chce v temnu ztracen zaspávat své lety; sám černý, černé urně na pokraj jak zdoba sedá, harmonická v slohu. Spí ptáci, hrá jen větřík na šalmaj a dál se vzdouvá v ohlas lesních rohů. Krev červánků jak z nesečtěných ran kol stříká po žule a po mramoru, a břízy kol, jež houpá šumný van, jak ověnčené, bílé kostry v sboru se objímají v tanci mystickém, – snad slaví tryznu nad tichými hrobci těch, kdo zde dřímou v klidu nadlidském... Ó, mrtví! Šťastní spáči! Šťastní sobci! Ať světská blaženost kdys nejvyšší, ať žal byl úděl váš, ať mocní, skrovní, ať zlí či dobří: zde v tom zátiší, všech útrap nevědomém, jste si rovni – a rovni božstvům cize vzdáleným, kdys pohrdavším strastmi lidské změti! V noc mythů k nim – ni k vám, zde pohřbeným, v zem nedonikne lkání jejích dětí. Jak volno vám! Jak sladko bylo by k vám klesnout v niveč, zmizet v tiši spásy pryč s tváře země v její útroby, kam hrůzy žití již se nepřihlásí; pryč tak se skoulet v bezdny ohromnost jak hrouda, bez paměti, bez potuchy, 110 jak horkým zakletím je přítomnost; jen stín být mezi stíny, vidmy, duchy! – Tak reptám s měkce bolnou závistí, zříc, jak se v šeru bělá hrobní deska, jíž nesmrtelný prach je kořistí: tam spí svůj spánek světlá duše česká – i zdá se mi, že nad kamenem vstal stín vznešený, zjev heroicky ženský, jas na čele a v oku žhoucí pal; prst bílý zvedl v pokyn veličenský i pohrozil! Šept jeho, pouhý dech, mi zavál k duši slovem přísně vážným: „Jak? Uprchnout bys chtěla jako zběh? Či není život svatým ohněm strážným? Jak pirát chceš svou kořist vylodit kdes v mlžném skrytu na pobřeží klidu? Chceš od zhýčkaných rtů svých odhodit ten kalich utrpení svého lidu? Ty odpíráš mu s beder snímat kříž i podepřít jej cestou nad propastí? s ním jedno být, i když jej láme tíž? Chceš jenom v štěstí milkovat se s vlastí? Pryč od hrobů! Zpět v bouřný světa děj! Tam k svým – až do posledních dechů hrudi! Jeť život skvost; mně vzat je návrat v něj; ať vzkaz můj ve vás k žití sílu budí!“ – A v tmu se rozplynulo zjevení... Mne závrať vytržení k zemi smetla, kde z prachu mrtvých, z hloubi mlčení jsem slyšela Tvé srdce bít, ó, Světlá!

Básně v knize Ozvěny doby: