SEN NAD VLTAVOU.

SEN NAD VLTAVOU.
Dnem, nocí, v snu i bdění tvůj šepot a tvé hřmění, tvůj starobylý šum, tvá píseň věčně mladá, ó, Vltavo, mi vpadá v rej klopotů i bojů i v ticho dum. Znám tvoje změny zpěvné, tu hravé a tu hněvné, znám každou strunu tvou, kdy pláčeš a kdy plesáš, kdy vzdoruješ, kdy klesáš, ať zvuky tvoje v bouři či v báji zvon. V mou krev to vření vniklo a srdce mé si zvyklo tvým hybem, družko, bít; můj dech se k tvému víže, 21 mé lože tvého blíže, a snem, jejž máme spolu, mi vábno snít. Kol noc kdy mlčí tichá, má duše v tobě slýchá tvou nejmilejší zvěsť; tvé vlny hlaholíce jak hlasů na tisíce sem z dálky šumně valí svůj slavný vjezd. Tu každá vlna ořem, proud celý jezdců mořem, již v jarý ženou boj; tu hřmotí řehot koní, ráz podkov jasně zvoní, cval mužstva skočně dupá a řinčí zbroj. Tu povel, výkřik náhlý, tam z dálky ozvuk táhlý zní v hlasů temnou směs; tak se to letmo blíží, až ocelovou tíží se břehy chví a hlučí až do nebes. 22 I poutá čaromocí mě za měsíčné noci tvůj tajůplný vid: tvé pěny v lesku luny – to blanické jsou brůny, a duchovití jezdci – hle – samý třpyt! Les kopí stříbrem hraje a na korouhvi vlaje znak svatováclavský; jak pára lehké peří se na přílbicích šeří, a dlouhé hřívy metou proud vltavský. Hle, zářní bohatýři tak prudkým kvapem víří dál po hladině v spěch, až rozvlněné valy co křemen udupali, a pod kopyty ořů plá jisker žeh. Tak družně s tebou snívám, ó, Vltavo, a mnívám, žeť pravdou stará zvěst: 23 že v době jiných těžší se vzbudí dávní Češi i vstanou v lesku zbraní a v záři hvězd. I zmužní pod praporem tak velkým, slavným sborem, že zplesá vlasti luh! Z nich každý jí jen k spáse že zaníceně vzdá se, z nich každý rek že srdcem a každý – duch! Z nich každý vykupitel a české pravdy mstitel! Ó, krásný, luzný sen! Zář jeho v hruď se lije, šum jeho v srdci bije, – sen, jímž mi život celý plá roznícen! 24