U MEZNÍKU.

U MEZNÍKU.
Táž cesta je to, týmž jde údolím, týž věnec hvozdů s horských svahů kývá, s týmž hravým zdrojem v běhu zápolím, touž melodii skřivan v modru zpívá. Touž vůni smrčin vzdychá mladý háj, táž peruť jitra duši mou zve k letu, týž lesk i stín, též horstvo, týž to ráj, – a přec tu cítím rozhraní dvou světů. Jak na křídlech mě slastný nesl chod až sem, kde váhám. Dál již krok se plouží jak v řetězech, a čelo kryje pot, a srdce zpět jak teskné děcko touží. To pohoří až sem se zdá mi tak, že vrcholí v něm líbeznosť i vnada, leč o krok dál jen hrozba, tíž a tlak; zda povznáší mne, tamo na mne padá. 59 Zde bor, jenž tmí se v bělomživý vzduch, s mým srdcem stejnou píseň šumí svorně, však tam i on, můj miláček, můj druh mi cizím jest a z hloubi hučí vzdorně. I svěžesť lučin jak by vadla tam, a květy jako by se zavíraly, v nich rosa – zde jak čistý drahokam, co jedu krůpěj onde třpyt svůj kalí. A jedno nebe, nad horstva jež lem s touž nádherou i zde i tam se klene, to zdá se ve dví nad mým temenem jak mečem archanděla rozpoltěné. Ta půle zde, tak jitřně veselá, jest plna paprsků i hudby ptačí, a druhá – jak když dusně setmělá své těžké, žhavé modro k bouři mračí. A čím ten div, že dvojaký tu svět mi dělí kraj ten nerozdílně sličný? Toť známka malá, prostá na pohled: toť bílý kámen – mezník pohraničný. 60 Zde krokem česká půda uniká a cizina se náhle vstříc mi valí; ne květ – mé srdce se tu zamyká, ne rosa – zrak můj se tu chmurně kalí. Stesk tlumí barvy, zvuky, svit i hlas a přibíjí mé paty k pídi země! Ó, ani sladce smírný nebejas tu propasť citu nezaklene ve mně! Mně nelze stejnou rozkoš, stejný vznět mít zde i tamo pro ty luzné krásy: tam ovívá mě chladně cizí svět, – zda země živou hrudí k mé se hlásí! Zde kotví srdce mé, a milou zvěst mi tlumočí dech každý tuho kraje! Zde miluji, jen zde mi krásno jest, jen zde mi v plný souzvuk radosť hraje. A mluvte si, žeť stejně krásno tam, tam za mezníkem, ba i spanileji, a láska má žeť zaslepený klam: já nechci žít než v nadšenosti její! 61 Ať lásky paprsek mi mění svět, ať zářným divem zvýší, co mi draho! Co krása, ví jen láskou zpitý hled, jen láskou zpité srdce ví, co blaho. 62