V SKALINÁCH.

V SKALINÁCH.
Tvrdá půda, tvrdé žití! Krušný chléb, jenž málo sytí; z nesečtených rostou lopot klásky, ežjež by spočítal; všude svah jen kluzce zrádný a tak svislý a tak spádný, jak by ves ten lidský klopot dolů střásti přemítal. Z políčka když povyžene obilí to vymodlené, to v něm vánek našveholí, ale vzdechů vlnění! O vlažičku lid když prosí, suché hroudy prška zrosí, druhý den zas – jak by v poli napršelo kamení. 67 I ty střechy malých chýží mnohý hrubý balvan tíží; což tu obři z mrštných praků v půtkách skály metají? Či tu bídu v chatkách tamo kamenuje nebe samo, neb sem v bouřích hromy z mraků stuhlé v žulu slétají? Smutný kraj! a přec tu plesá jarý zpěv až pod nebesa, jak ty zdroje ze skal prýští, hravě plyna do dáli; bída kol ho nezaleká. Ó, jak jsou zde srdce měkká, že v tom krutém kameništi neutuhnou ve skály! Velké jste, vy tvrdé hory, velké vašich vichrů vzdory, vašich samot zádumčivosť, vašich pustin tesknota; ale větší, obrovštější je ten chudý horal zdejší, je ta statná trpělivosť, hrdinská ta prostota! 68 Bouří nechť váš oddech hřímá a mne v hloubce duše jímá vaše výsosť, přísná krása, tvářnost vaše železná: ještě hloub mi pohne hrudí píseň, jež vás v radosť budí, neb v ní lidská přemoc jásá nad přírodou vítězná! Tvrdé hory, tvrdé lebky, ale duch jak motýl hebký, jako paprsk věčné zory vyvzdoruje ze skal ráj; radosť žití dobývá se z tvrdé bídy v silné kráse; máte přec, ó české hory, poklady, jak vece báj. 69