SLOVANSKÁ RHAPSODIE.

Eliška Krásnohorská

SLOVANSKÁ RHAPSODIE.
Sto světel ve dvoraně skvěle plálo, sto srdcí hudbě slouchalo a tálo. Z dum vezdejších, jež jako těžký spánek mě tlačily, má duše procitla; ji probudil a zvedal zpěvný vánek; sta paprsků kol zlatě zakmitala jak perutí, jež zvaly: „Poleť s námi!” I pozvolna mi vzlétal cit i duch kams ve prostor, kde nad zemskými chrámy chrám hvězdný čněl; kol jas mně obejímal, a dole – slyš! čím vlnil se to vzduch? Tam oceán jak ze sna tiše hřímal, tam rodily se harmonie divné, tak úžasné, jak mocí tvůrčí sudby když v moře dýchne Bůh – a ono živne! Tak žilo kol a vřelo moře hudby. Ó zvuků vlnění! Já slyšela jsem stíny chmur, jak po něm plížily se, i větru vzdech, když skalám o čela se šeptmo třel kdes na nehybném myse. 95 Já cítila jsem, v přetajemném ruchu jak chvělo se to moře beze hrází, s ním spolu tušila jsem jeho tuchu, jež věstila, že lepá bouře vzchází. I vzešla bouř! Teď vichor zvučných krás se rozepěl a rozburácel plesně, dul hrozivě, až rozkoše vjel mráz mi do kostí, až sevřela se těsně má slabá pěsť, jak vojín jílec svírá. Ó hudbo zázračná! Tvá sladká lyra teď napjala své božské struny z blesku! Hlas houslí mohutněl a sálal vzhůru, jak plamenným by šlehal jazykem! Ty řady smyčců, topící se v lesku, se zablýskly jak meče nad šikem, snad meče ohnivé, jež křivdu stráví! A jako tuby andělského kůru trub zlalolesklýchzlatolesklých rykot bojovný zval v zápas velký pod korouhev slávy – zval v soudný den, v ten triumf čarovný; kde láska bude lidské rody soudit, až ty, kdo spánkem hrobu spali, vzkřísí! Žas, vytržený jásot, vzlyk se mísí v té písni obrovské, již slyším proudit; ta zvučí, svatou vášní rozbouřená, jak přísaha, již skládá bohatýr, 96 jak junák výská, jako vdova stená, hrá jako k tanci, hřmí jak bubnů vír, jak děvče zpívá, jako zvony zvoní a sirotkovy těžké slzy roní! V ní duje buran severního kraje, v ní dumný nápěv jihu vánkem vlaje, v ní slunko vychází a zapadává, však co v ní zaplesá i zanyje, v tom všem zní jedno vroucí zavolání, zvuk jeden, jedno jméno: Slavie! ó Slavie! – Jak příboj moře v skály proud písně v silná srdce plemen buší: Což věčně, bratři rozloučení v dáli, z té lhostejnosti nic vás nevyruší? Což marně volají k vám druhů hlasy? Což Slavie, ta máť, jež na ňadrech vás všecky tulí, sčítá slzy všech, a za níž děti svorně meče tasí, ta obryně, jež třímá nad všemi svůj mocný štít a činí na zemi z vás národ velký, nezdolný a svůj: což Slavie ta věčně bude pouze snem, písní, voláním – jak hlahol můj, a vidinou, jež prchá naší touze?! – 97 Zřím kypět moře, nad ním clony chmurné... tep srdce chvátá, oko slzy plní. I dozněly ty slávské rytmy burné jak modlitba, kol níž se bitva vlní. 98

Básně v knize Rozpomínky: