MĚSÍC Z RÁNA.

MĚSÍC Z RÁNA.
Probouzím se. Jitro bílé – dole sníh a výše pára – rudožhavým okem hárá od západu v širou běl; plný měsíc, v dol se chýle, v denním jase v mlhu zemní opozděný klesá, temní, jakoby se hanbou rděl! Jsi to v pravdě? Jsou to čáry? June bledý, zlatovlasý, kam se děly krásné časy, kdy’s mým nočním vzdechům plál! Zřím tě rudnout v běli páry, jak když selka v strachu zhlíží kapku krve v mléčné díži, s níž si rarach jistě hrál. 113 Problouzněných nocí strážce, mladých snů ty důvěrníku, v jehož záři od slavíků poeta se učil pět, ty, jenž na své zlaté vážce vážil’s nejslastnější chvilky, slyšel’s hrdličími trylky na rtech polibky se chvět! Více báseň nežli hmota, zlatý orloj byl’s ty plesný v době rajské dětem vesny; dnes však – jaký jsi to zjev! V šedinách se divně motá tvoje noční toulkou zpilá hlava, jež by ráda skryla líc tu žhavou jako krev. Tajemstvími v nočním tichu rusalky tě častovaly, kvítky se ti zpovídaly z něžných dum své neviny; teď však jako plamen hříchu rdění se ti v líce nutí – žhavý uhel pozdních nutí padá na tvé šediny. 114 Ano, zřím to na tvém žáru: pozdě, pozdě, brachu milý, sladký zápal pošetilý uchvátil tě ve svou moc! Mladou tužbou pozdě k stáru rozpálilo se tvé nitro! Pozdě již! Je mrazné jitro – dávno zmeškals jarní noc... Jsme i lidé tací, arci! Mnohý v mládí, v době vznětů znal jen trud a starosť kmetů, odříkání těžký kříž – až tu pukne srdce starci pozdním květem, junnou trýzní, touhou mládí, hlava žízní – vším, co zmeškal dávno spíš... Věčně tak chtí srdce lidí opozdilé stíhat štěstí; vínem sladkých čarozvěstí život věčně mámí hruď! Aspoň pessimisté vidí, co je věčně v žití vnady! K žití pud, ten věčně mladý, spálí jejich náuk rmuť. 115