V TIŠI.

Eliška Krásnohorská

V TIŠI.
Ani luny svitu tajemnému, jenž se loudí v skrytu k loži mému, ani hvězdě oné snivě bledé, ježto mizí, tone v jitro šedé, když se začne šeřit spící ještě kraj, nechci, nesmím svěřit srdce svého taj. Prchnu skrýt jej sobě v samot hluši, zavru oči obě, zamknu duši; ani stíny lesů neuslyší, 128 co v tom srdci nesu v němé tiši; zrádně nezatěká ani dechem kol blaho, jež tak leká, v něm tak luzný bol. Nad pomšenou tůní ševel sítí ani jemnou vůní lesní kvítí to, co ve mně chví se, neobjeví! Nikdo nedoví se, nikdo neví.... Blesk tu nenadálý hvozdem pozatřás’, ohněm ve hruď skály bouřně vryl to v ráz. 129