NA VÝŠI HOR.

Eliška Krásnohorská

NA VÝŠI HOR.
Nad mlhami, nade mraky, nad bludišti mutné země jen to nebe zří mi v zraky, jen to slunce plane ke mně. V němých skalách kročej zniká i ten tepot žilobití; tiš zde slavná, převeliká bez osudných ozvěn žití. Žulou věčnou vrcholiska strmí v nekonečna kraje, led jen ohněm slunka blýská, však tím ohněm neroztaje. V mrazné výší vznáším čelo nad vzpomínky, nad údolí, – však co nejhloub, nejhloub vřelo, i zde nejvýš vře a bolí. 132