POD ZRAKY HVĚZD.

Eliška Krásnohorská

POD ZRAKY HVĚZD.
Když tmou, jak světlých duchů sbor, ó hvězdy, zříte dolů v mých záhad rej, v mých bludů spor: kým kouzlem v odboj bolu mi shlížíte tak nebesky, že tichnu? Hvězdy! Vítězky! Vy věčný mír, já bouř a vzdor – a přec tak svorni spolu! Vy pláte v rosný květů klín i v hnízda krytá doubím, svit luzný šlete v země týn až k lidských ňader hloubím; ač chápu sotva v tušení řeč sladkou vašich zjevení – vy věčný jas, já pouhý stín – přec duši svou vám snoubím. 133 Jak nevěřiti v úsměv ten, jenž v jasné vaší kráse v můj hořký repot a v můj sten jak těcha rozlévá se? Vy hvězdy, pravdy plamenné, nad námi zářně vtělené, jste věčný svět, já chvilky sen, v němž marná touha zdá se. 134