NOC NA KARLŠTEJNĚ.
Jde zástup z divadla, a něčí hlas v něm vece:
„Svou ženu v přestrojí by každý poznal přece!
Jakž neznat vlastní choť, zrak její, tvář i řeč?
Král – neznat královnu, až přelomila meč?“
Tu zavtipkovajzavtipkoval kdos: „Znal sílu jejích dlaní
tak dobře snad i král, jak leckdo dlaň své paní?“
Tak veselohry vtip je veselil i dál,
a leckdo chytřejším chtěl být než Karel král.
Mně ve snu zjevil se však Honza pohádkový;
ten v kruhu postav stál a čekal, kdo mu poví,
jak poznat, která z nich je krásnou královnou,
jež dlí zde zakleta zlou mocí čarovnou.
Kdo pozná ji a zas ji králi v náruč vrátí,
ten zlata dostane, co jen si bude přáti;
kdo však se omýlí a jiné pokloní,
ten hrdlem propadne, a smrt mu odzvoní.
Můj Honza myslel si, že královnu hned pozná,
však brzy uviděl, žeť úloha to hrozná.
Svět se s ním zatočil. Kam podíval se jen,
stál mnohý pěkný zjev, leč každý přestrojen.
Zpod korun, čepců, kštic se šklebily naň masky.
Ta prapor třímala, ta zákoníku svazky,
ta kadidelnici, ta stroj, všech strojů div,
ta klasů snop – či snad jen slámy z plodných niv.
Ta v kápi šedivé se tvářila jak asket,
ta měla ostruhy a šikmo k uchu kasket,
ta vlékla za sebou přeskvostný zlatohlav,
v němž pyšně stavěla se před ostatní dav.
26
Té kolem přilbice se vinul vavřín slávy,
ta ruce nečisté si kryla pod rukávy,
té rostly perutě, ta mohutná jak loď
se v bocích houpala. Kde králova však choť?
Zdaž ta, jež v ruce bič a zraky měla v nebi?
Jež lačným přála čichat, kterak voní chleby?
Z nich každá na Honzu se svůdně usmála,
však žádná se mu tou, již hledal, nezdála.
On všecky obhlížel a stále vrtěl hlavou
i sbíral všechen vtip, jak našel by tu pravou.
V tom srdce sevřela mu strašné hrůzy křeč,
neb maska v pancéři naň vytasila meč!
„Mne dbej! Jsem královnou! Sic po tobě jest veta!
Ty nekoříš se mně? Tož umři jako sketa!
Teď teprv poznáš mne! Zde čekej smrt, zde kleč!“ –
V tom tiše vyrvala jí jiná maska meč.
Své prsty zaťala v kov smrtící té zbraně
a stiskla meč, nechť krev naň vystřikla jí z dlaně,
až silou napiatou jej přelomila v půl
a mrštila jím v dál, kde bezdny tměl se důl.
„Buď zdráva, královno!“ teď výskl Honza hlasno;
„to jsou jen maškary, tys královna, toť jasno!“
Však maska v pancéři mu sykla v odvetu:
„Ty hloupý Honzo, proč chceš uznat právě tu?“
A Honza dí: „Ať žluč vám závisti všem puká!
Meč zlomit – ne jim prát, to královská je ruka!
Ví, hloupý Honza, oč se modlí prostý lid!
Rač Pánbůh královně tu ruku posílit!
27
Tak aby nebes král chtěl meče zlámat všude!
Oč míň by bylo běd! Jen jestli někdy bude?
Být pokoj na světě – jak lid by robil rád!
Rač Panbůh králům všem i lidu mír vždy dát!“
A všecky masky kol se pod zem probořily,
jen pravá královna a Honza sami zbyli.
Toť konec pohádky a snu, jenž se mi zdál
a který budbudu snít co živa dál a dál.
28