PANNA ORLÉANSKÁ,

PANNA ORLÉANSKÁ, Anušce Řehákové věnováno.
Když divadélko naše prozatímné s tím útulným svým dechem domácím se vzkřísí v paměti mé veteránské, zjev dvojí spolným kouzlem prozáří mne, a představy té nikdy neztrácím, v níž splynuly mně v shodě dokonalé vzruch bohatýrský Panny Orléanské a dívčí něha Otylie Malé. Byl první její vstup to na jeviště, jenž uměn českých skromné svatyni hned odhalil v ní skvělou rekyni i zjevil prorocky, čím bude příště ta krásná hrdinka, jež nejen hrála žár lásky k vlasti, ale nadšením té lásky v živém, vlastním srdci plála, svou duši vyslovujíc uměním. Tak z máje mladosti až v podzim zralý, i za hrob, ona zůstala vždy z těch, kdož dílo genia své vlasti vzdali a jejichž jméno srostlo s jménem Čech. Jak úchvatné, jak lepé heroiny nám vykouzlila velká tragédka! Sapfo i Vojnarka i Markétka – ba nesčetny jsou v upomínce naší ty barvité, ty přenádherné stíny! Však vroucností svou nad všecky nám dražší jest Orléanská za vlast bojovnice, ta holubice srdcem, činem lvice! Krok Malé vnesl velkost v českou scénu a na svůj kothurn zvedl českou Melpomenu. 31 Dnes, po letech, když dávno jí tu není, jsem vzpomněla si v tichém zamyšlení, jak ve snu kdyby se mi zazdálo, co v pravdě rekyni se událo. Kdys v dějství pátém, Orléanská Panna když za řetězy na kůl přikovaná chce ztrhnout vazbu svou, chce utéci; hle, uvázla v těch krutých okamžicích jí pouta na šermířských rukavicích, že nemohla z nich ruce vyvléci. V té nesnázi ves důvtip sebrala, své vůle sílu všecku napiala a rázem těžký kůl i se řetězy, ač v poutech, jako athlet vyrvala z těch prken, která znamenají svět! I prchla s kořistí tou před vítězi k svým, s nimiž do boje se vrhla zpět. A v paměť se mi vrací vždy a vždycky ten divadelní příběh symbolický. Hoj! Tak se roznítit! Tak odhodlaně svou otročinu chopit v pevné dlaně a na ráz vytrhnout ji z půdy naší – v sled české naší Orléanské Panně! Kůl, který hůř než katův špalek strašil, nám v půdu vražen, krví zalit, rašil a hnal své kořeny, svůj rodokmen: ten vyrvat s řetězy a s pouty ven a vrahům do hlav bít jím jako kyjem – tak již se stalo. Národ ve svých synech své reky našel, zmužněl v jejich činech – a proto svobodni jsme, proto žijem! 32