Otčině české.
(1880.)
Jak milovať tě dost, a jakých obětí
ti květy v korunu kol čela vinout?
Snad možna odplata i matce od dětí,
však tobě málo jest i žít a zhynout!
Ó cos jen trpěla, a jakých činů jas
jsi vyzářila v svět a v paměť synů,
než tvou mě velkostí již ovanul tvůj hlas,
kdy v kolébavku vlil se mateřinu!
Ta sladká píseň tvá, tvé lásky prvý dar,
chat českých zpěvánka, ta píseň písní,
ó jakou blahostí mých prvních byla jar,
a z jakých ronilas ji přece tísní!
A královská tvá řeč, jak berla zlomená,
což v trýzni, potupě ta úpívala,
ta svatá, plamenem i mečem zkoušená,
nežs mně ji v dědictví tak sladkou vzdala!
[5]
A každičký tvůj květ, jenž v duši horoucí
mi zavál nadšením a milováním,
z tvých vřelých pučel ran, kdy v slzách tonoucí
nám žehnalas své krve proléváním.
Jak mučil srdce tvé zlý tyran, vrah i žhář,
a jakým rekovstvím jsi zmohla zkázce,
než naučilas mě, tak božskou jevíc tvář,
ty jediná, mé nekonečné lásce!
Ó lásky nesmírnosť a nesmrtelný proud
mně rozhrnulas ty jak čarovidem,
tys blažíc nutkala mé duše žáry lnout
v říš věčných pravd, i k nebesům i k lidem!
Tu něhu soucitnou, jež smutek stírá s čel,
tu víru v lásky moc, jež mroucí budí,
ten okřídlený vzdor, jenž letí v hroty střel, –
to rozpoutala tys mi slastně v hrudi!
Co duší velkého mi zabouřilo kdys,
co tužeb šlechetných jen duch můj chápal,
co hvězdou vzplálo v něm, co vznáší jej, to tys,
tys vytrvání mé, můj vzlet a zápal!
6
Tím vzdechem probuzen, duch bádá v budoucnosť,
i zaseta mi duše nadějemi!
Tvých reků vítěznosť, tvých věštců horoucnosť
vlá ku kleslým tvé síly perutěmi.
Ty učíš z pádu vstáť v den běd a zoufání,
z desk dějů zázračných ty víru hlásáš,
a tvůj to svatý hněv, jímž v hymnu hřímání
plec robů bezbranných jak bleskem pásáš!
A jest to výkřik tvůj, ten jásot za volnost,
a číše bratrství – tvých slz je číší, –
ty vyperlilas, ty, v mou duši každý skvost,
ty vykoupilas mně i dech, jímž dýši!
Ty svatou, spoutanou mně rukou kynulas,
a nebesa se otevřela v blesku –,
ó slyším prostorem zníť soudných polnic hlas
a božství svobody zřím v zlatolesku!
Jsouť jeho oltářem tvá prsa zraněná, –
ó matko! světice! tu vážně klečím, –
kdy byla modlitba jak tato vznešená,
a který bůh byl toho božství větším?
7
Za spásu zdrcených, jež mrzkosť ubila,
za lidstva majestát se vroucně modlím,
jak tys, má otčino, mě slavně učila,
kdy v dobrý boj mě vedlas proti podlým!
Tys život výsostí mi prodchla kol a kol
a světlá znamení mněs v duši vtiskla;
v ní nejhloub dalas mi ten nejsvětější bol,
jímž z oka lidského kdy slza tryskla.
Bol o tebe! Ó zač jest posvátněji lkát,
zač krásnějším by bylo zahynutí?
Vždyť srdcí věrný žár – jak podstoupil by rád
smrť vřelou v zápase – v tvém obejmutí!
Když tisíc životů by chtěl ti v oběť klást,
pln žízně po činech tvých dávných reků,
a nelze-li mu v boj svou třtinou síly vlást
i má-li tobě v dar jen slzu vděku:
Ó matko, přijmi ji! Ta perla chudobná,
jež vroucně na prsou ti vyplakána,
jak ve své prostotě i ta jest velebna,
ať bezmocna, však láskou požehnána!
8