Můj soudruh.
Můj soudruh.
(1878.)
Mně lampa dávno shasla, mně hlavu dávno šálí sen,
v má myšlení se motaje svou pestrou nicotou;
jak v poplašeném běhu oř padá zpěněn, uřícen,
štván přízraky a k trýzni hnán duch klesá mrákotou.
A v nepokojném snění zas o myšlénku zápasí,
snům vzpírá se i přeludům, chce mocně k pravdě vzrůst...
Pryč andělé a běsi! báj žádná světa nespasí! –
V tom probouzím se výkřikem svých stenajících úst.
Pruh měsíčného světla, jak na kroj šaška přistřížen,
půl světnice v jas odívá a v temno halí půl;
však olověným tichem vzduch jako hluchý obtížen,
a hlava má jak vymřelá, jak opuštěný úl.
[23]
Kam slouchám, teskná noci? proč vázne cit a myšlení?
což kamennou jsem příšerou, což mrtev živý duch?
Můj pohled padl v koutek, kde hodiny mám nástěnní, –
a hned to vím, co postrádám: aj kyvadla to ruch.
Tam tiše na řetízku, jejž zlatí bledé luny zář,
až na zemi tkví závaží, – ne ne, toť živý ďas,
ten olověný mužík, jenž stáhnuv čelo, nadmuv tvář
tam krčí se, tam šklebí se a ježí vous i vlas.
Tu vázneš, malý obře, a hanbou oči mhouříš dnes,
tu ve prachu se lopotíš, tu paže napínáš,
bys jen se dostal vzhůru, vší mocí táhneš na řetěz,
a že se ti to nedaří, hle pěsti zatínáš!
Tu sedíš, násilníku, jenž každou žití hodinu
v své otroctví mi zavlekáš, v tvůj řetěz upjatou!
Sám otrok, nyní čekáš, že na tvou výš tě vyšinu?
Ne ne, tvůj klid a skromný hled mě více nezmatou!
Jen tahej, sám jen tahej, ty trpasličí titane,
jen roboť dál, tuž každý sval a zmozol krutou dlaň,
až z olověně hrudi ti lidský povzdech zavane!
jen utýrej se do potu, až do krve se zraň!
24
Věz, jak jest poraženým, ty zarputilý obříku!
Jak přeji ti tvůj hrozný pád! jen svíjej ty se tam!
A všecky svoje viny teď vyslyš, starý hříšníku:
Tvůj každý čin byl násilí a faleš, zmar i klam!
Tys tahal, pořád tahal, jak za vteřinou vteřinu
bys odklízel vždy zvolna jen, vždy stejně jen a dost,
a stáhls nenadále, tak lstivě, malý zlosynu,
věk nejkrasší, věk mladosti mi dolů v minulosť!
A dolů, věčně dolů bys tahal vesnu za vesnou;
ty hrobaři! cos uchvátil, tos vmetal v smrti dol!
A přec tak líně vlékals vždy žalu chvíli výděsnou,
a ze vteřin jsi věčnosti vždy spřádal pro můj bol.
Ty mnohdy tajně v temnu – já slouchala jsem z lože přec –
čas uvěznil jsi v hodinách, jak ptáče chycené,
jež dobývá se zobcem a křídlem tepe o svou klec,
až hrdélkem se zaplétá v ty síně mřížené...
Tak dloužils každou trýzeň a každý stesk i nepokoj,
zlý okamžik jsi znásobil, však dobrý promrhal;
ó v hodinu mé slasti – jak létly ručky přes orloj!
jaks tělo dmul, div tíží svou jsi řetěz nestrhal!
25
Jen dolů, rychle dolů jsi svážel radosť v jeden trysk
a přivlékal jsi každý den pak vzpomínku a žel;
taks hrál s mým celým žitím; teď znej mou pomstu, toť tvůj zisk!
Jen ruka má tě mohla vznést, bys v prachu neležel.
Teď dobře, malý obře! hry podloudné jest konec as!
ty nebudeš mě týrat již ni vodit za otěž;
buď veta po tvé zvůli, – já osvobodím žití čas,
již nevstoupíš ty v dráhu svou, – ty dole zůstaneš! –
I hledím v temný koutek: tam jako myška lapená
tkví mužíček můj z olova a mhouří na mne hled
a skrývaje se v stínu má strachem ústa zamčená,
jak pod ložem kdys Paleček, když vkročil Lidojed.
A zdá se mi, že chábnou mu vypoulené svaly teď,
a šedivou tu bradu svou že tiskne k hrudi hloub;
jak odsouzenec zírá, jenž opřen o žalářní zeď
bdí v řetězech noc poslední, ret němý, oči v sloup.
A ticho kol tak mrtvé, a půlnoc věstí rafije, –
tam s kyvadlem se zastavil i krotký hodin rej;
čas bez mezí a hrází se jako moře rozlije,
neb mrtev již jest jeho pán, ten zpupný čaroděj!
26
A hrdě jako trofej již ruka má jej schvacuje;
hle trpaslík! jak směšný trup i paže napjaté!
Jest mrtev a tu leží v té podobě, jak pracuje,
jak tiskne kruh a mozolí oň pěsti zaťaté...
Ba věru, v prostřed díla smrť pidimuže zastala;
on pracoval svůj celý věk, pak nemohl již dál.
Ty olověný muži, tu nad tebou jsem zplakala,
i bylo mi, jak osud tvůj by u mne v jizbě stál...
Vždyť zimou, létem, skřítku, jsme klopotili pospolu,
já jako ty, ty jako já, – my byli přátelé!
A my též někdy vázli, a nebylo to bez bolu,
než poznovu jsme dobyli si chvíle veselé.
Ba hledíc na tě vidím, jak stejni jsme: já jako ty,
ty jako já; jak směšně, hle, své síly napínáš
a mohutně se kasáš jak do titanské roboty,
a že jsi přec jen pidimuž, jak pěsti zatínáš!
Jak podobni jsme sobě: ty hanbou oči mhouříš dnes,
že lopotíš se marně výš, – a já chci k pravdě vzrůst;
ty úsilím se svíjíš a mlčky taháš za řetěz, –
jak probouzím se výkřikem svých stenajících úst.
27
Ty ladem chtěl jsi řídit svůj svět – aj mých to čtvero stěn,
to maličké tvé obrovství, kdož teď je dokoná?
Jsi svržen se své výše a ze své dráhy vyhostěn,
cos osnoval, to přervala ti sudba nesklonná.
Též já chci lad a dobro, já hledám pravdu blahosti,
a pitvorné jak trpaslík jest vše mé úsilí!
Což divu, že pak trnem, já jako ty, v své úzkosti,
jak před obrem kdys Paleček pod jeho postelí!
Můj olověný skřítku, jsme oba stejní obříci,
nás jeden pych vždy vzhůru nes’ a dolů jeden pád;
a v zlé i dobré chvíli – jsme staří oba hříšníci,
my zmrhali chvil nejkrasších, nám spolu jest se kát.
Tys břímě mnohé chvíle jak přítel můj vzal na sebe, –
co minulo, měj za to dík! co přijde, sděl to zas!
Pojď, lapená ty myško, již nehněvám se na tebe,
pojď, hospodař v mém čtveru stěn a važ i měř mi čas.
Z mé ruky vezmi volnosť a klopotné to žití zpět,
pojď na svou výš, bys poznovu tam vládl v noc i den!
Však oba nás to svrhne zas do prachu co nevidět, –
kdo dříve z nás tam soudruhem as bude napaden?
28
Již řetěz vrčí vzhůru – hle jak se obřík třepetá!
jak směšný zas je radostí, že dílo dokoná!
A řetěz chvilkou vrzne, a kyvadlo zas štěbetá, –
jen táhněme zas věrně dál, ty, skřítku, jako já.
29