Na starém bojišti.

Na starém bojišti. (1884.)
Kopá v poli, skloněn robství tíhou, v padlých reků znesvěcených ložích, brázdí popel dědů mnohou rýhou pozdní pravnuk bojovníků božích. Hroby volných smáčí robským potem, on, ten vyděděnec jejich ducha; neví, v čí to kosti tupým hrotem na povel svých pánů tvrdě buchá. V uschlé hroudě skryta lebka bílá, v lebce osten vraženého kopí; došlo na ni v slepém trudu díla, parob silou hrubý nástroj vzchopí – Rána udeřila. Jiskry hněvu tryskly z lebky, valící se prachem. Parob zděšen divem toho zjevu sepjal ruce s pověrečným strachem. [49] Ó jen žehnej křížem zbledlé čelo, zíraje v ty duté důlky oční, jimiž k tobě cosi zablyštělo záhadného z hrobové tmy noční! Jiskra z lebky! Divná moc tu straší! Brachu, viď, že takých lebek není? Či snad byli padlí otci naši jinými než naše pokolení? Hle, též o nás dosud svět to praví, nevěda, jak hanou tou nás chválí, že jsou tvrdy naše české hlavy, že jsou pevny, vzdorny jako skály! A co hrotů zaražených věží v lebkách po steré nám bodně ráně! Srůstajíce s kovem jich i rezí, polo železny jsou naše skráně. A co zlostných rázů po vše žití v zraněné nám témě kuje, tesá! Ale hanba! Kladiv krupobití přec nám jiskry z lebky nevykřesá! 50 Ó jsme padlí, ne však na bojišti, v robském jhu jsme padlí na úhoru! Lebka otců po nás hněvně blyští, volajíc k nám: „Jenom jiskru vzdoru! „JenomJenom jiskru staré české pýchy, jenom jiskru z hlav jak od ohniska! Vždyť přec po nás, pohřbených zde v líchy, zdědili jste lebky, z nichž se blýská!“ 51