Lumírova smrť.
(1878.)
Zašel v bory se Slavojem Záboj,
mocná bedra opásána meči,
vzdorem žhavým rozhněvána srdce
proti Franku, mrzkých vrahů králi.
V levo Slavoj, v pravo zašel Záboj,
s nimi muži – bratrských to srdcí,
pádných mečů, rozpálených pravic.
Dvojí stranou spějí lisím skokem
k modré hoře, hadova kde hlava
pozdvihá se – s voji svými Luděk,
parob nad paroby královými.
Chmurným lesem, v tichu bouřezvěstném
táhnou muži, jako mračna nocí,
ale mračna s Perunovým ohněm;
jako praskot ukrytého žáru
doznívají kroky jejich v dálce;
v patách obrovská jim těla stromů
vyrůstají z temna jako štíty.
[61]
Sklamán tichem, z korun jejich slavík
klokotá si noční píseň míru.
Dva jen zbyli ze všech mužů davu
osamělí na pokraji boru;
opustivše úval tajně skrytý
nejníž v klíně hlubokého lesa,
vykročili tam, kde k zlatým hvězdám
z černa lesa vystupuje skála.
O jinocha v pacholetském květu
opřen vetchý, stříbrovlasý stařec;
k prsům přivinuté chrannou paží
varyto jak matka dítě nesl,
varyto, hoj, Zábojovo zvučné,
jež byl složil, štít a mlat by chopil,
skutkem čině bojechtivou píseň,
silný Záboj, pěvec milý bohům.
Zastavil se starcův mladý vůdce,
kroky jeho vázly v zamyšlení;
na ubledlé čelo záře hvězdná;
jako rosa v liliový kalich,
přikouzlena linula se tiše,
líhajíc tam sesterskýma rtoma
jeho báji, mladé duše touhu.
62
„O čem dumáš, bujarý můj synu,
že tak chýlíš bledé svoje čelo
jak svou peruť postřelené ptáče?“
Zvedl jinoch ruku jako vítr,
který smetá mraky s nebes prahu;
tak jí přejel zadumané čelo,
tak se čelo jeho zahvězdilo.
„Slyšels, otče, kterak silný Záboj
chrabré muže písní vypěl v Zápas?
Slyšels, kterak jeho píseň Slavoj
velebil, žeť Lumírově rovna?
Otče, zjev mé roznícené touze,
jaká že to byla slavná píseň,
kterou z srdce k srdci Lumír zpíval,
onen Lumír, jenžto Vyšehradem
i vší vlastí pohýbal svým zpěvem?
Ve snu se mi o té písni zdává,
naslouchám jí v huku vodopádů,
ve hlaholu vichru po pralesích:
v pění bratří však jí nezaslýchám!
Mnoho zní kol písní holubičích,
leč tak bohatýrská, orlí – nikde.“
Stál tu stařec v tichém zpomínání
jako hora, nad níž luna vzchází;
z hlubin prsou ze sna probuzená
63
tryskla paměť, jako pramen z hory.
„Taká, věz to, synu, byla píseň,
takým, věz, byl pěvcem dávný Lumír.
Věk byl, kdy se na otčinu sápal
krutý Avar, jak dnes Frank jí hrozí;
bleskem do vrahů byl chrabrý Lumír,
lesů lvem byl, jako silný Záboj.
A když srdce jeho vrahů střelou
proraženo mělo vykrvácet,
žádal zemřít zrakem k Vyšehradu,
srdce vypět Libušině Praze,
v píseň Vltavinu duši vydchnout.
Vložili jej bratři na dvé štítů,
postlavše je ratolestmi z lípy
plné květů, plné medovůně;
podložili dvakrát dvoje dřevce,
vyzdvihli je na šestero plecí
mužnou paží, sirotčím však srdcem.
Třikrát od svitání do soumraku,
třikrát za hvězd ponebeské pouti
na plecích tak nesli drahé břímě
od Šumavy dálné k Vyšehradu;
na duších však těžkou nesli žalosť,
pochmurnou jak Šumaviny skály,
lkající jak Šumaviny hvozdy,
hlubokou jak jezera v jich klíně.
64
Radbuza s jich nářkem spěla v půlnoc
v sestry náruč, ve Mži stříbronosnou;
Mže jej lkala ke slunéčka vzchodu,
k Vltavě se tulíc štíhloboké;
vánek požaloval jejich vzdechy
vílám hájů, halícím své tváře;
skřivan jejich stesky jitru svěřil,
jitro večeru a večer noci,
až se ohněm rozplakaly hvězdy,
až se zarosilo němým smutkem
zasmušilé Vyšehradu témě.
Vyšel kníže Mnata se vším lidem
rekům vstříc i jejich truchlozvěsti;
kol a kolem vzrůstal jako příval
krajů nářek: Vítěz – pěvec zmírá!
Ve průvodu dlouhém řada reků
vinula se povltavským dolem;
v stínu chlumů proti Vyšehradu
naposled se kníže potkal s pěvcem,
objal jej i lkaje s ním se žehnal:
„Bohové nám berou nebes hvězdu,
perlu vodstva, země zlaté zrno,
berouce, ó pěvče, nám tvou píseň!
Chtějí, by jim samým z ráje znělo
varyto tvé ku rozkošem věčným,
mocné, slavné, hodné hřmíti bohům!
65
Ale lidu odlétá tvé pění,
– peruť, která tisíc duší zdvihá,
která jako vichrem prapor vlaje
v jasno slunce nad hlavami reků!
Pění, ježto ne že srdce vzbouzí,
leč i v prázdno hrudi srdce dává!
S ním, co nad krev draho drahým vlastem,
vše to, zač nám sladko žít a mříti,
vyzní nám, a pravda bude něma!“
Aj, tu vztyčil mroucí tělo Lumír,
v oku ztmělém haslo lidské zření,
z líce vála slavná bledosť smrti;
ruka sáhla po varytu zlatém.
Velebně se zdvihal, jak by opřen
o neviditelné rámě bohů;
rozhvězděným zrakem k Vyšehradu,
srdcem k Praze, k Vltaviným strunám
srdcechvějným hlasem holubiným
zapěl jako zmírající labuť,
s krví vřelou vypěl tuto píseň:
„Čemu pláčí pro mroucího bratra
děti tvoje, matko ty má milá,
jíž tak sladce hlavu na klín skládám,
by mě v krásné snění zkolébala?
Plesati by měli nad mým losem,
66
jehož jsi, o vlasti má, mně přála!
Radostně by měli jásat se mnou,
an ti vzdávám v blažené té chvíli
srdce svoje v slasti svrchované!
Zdráva buď mi v poslední mé jitro,
českých srdcí matko, země milá!
Na tvém prahu, odcházeje k ráji,
jako v ráj, o v ráj svůj čarokrásný
ohlížím se, drahá, nazpět k tobě!
Bujným blahem dmou se řeky tvoje
v stínu hrdých lesů, skal tvých vzdorných,
láskou zkvétají ti vonné nivy,
lahodou tvé studnice se třpytí,
k nimž se zpívajících děvic krásnychkrásných
bílé ruce kloní s nádobami:
klidem dýší tvoje šťastné chýže,
k nimž se brav i pastýř vrací k spánku,
vzdorem hrozí tvoje pevné hrady,
v nichžto řinčí zbraň a mužné plesy,
hesla reků na obranu vlasti,
na oslavu Libušina stolce!
Marně rozráží se vrahů příval
o krvavá čela statných Čechů,
zkrvaven se vrací z tvého prahu.
Hoj, což jako v domov nejmilejší
ve tvé divé lesy, strmé skály
mohutná se zatulila volnosť,
67
jako mladý orel v hnízdo skalní,
jako v těsné poupě krásná růže!
Zdráva buď mi s touto růží v prsou,
s krvavou to svobody své růží!
Zapěji ti jako milan milce
k rozloučení nejsladší svou píseň;
píseň o tom, nade vše jak sladko
ronit krev svou pro tu tvoji růži,
aby její lístky zkvetly nachem
jako volné, červánkové nebe!
Zapěji ti, za tebe že mříti,
za svou vlasť že duši vydechnouti
jest tak krásným, velkým losem lidským,
jakéhož ni bohům nedopřáno.
Nelkejte, i slouchejte mým slovům!
Bylať kdesi země, jak ta naše
spanilá i vroucně milovaná,
sídlela v ní ukochaná volnosť,
jejíž hrady byly v mužných srdcích.
Ale kdysi volnosti té jaré
odpadalo, jako růži lístků,
srdcí chabých, otřesených bázní,
mečů křehkých, jako uschlých trnů;
šlápla cizích vrahů mrzká noha
na té růže povržený pahýl,
a té země nesmrtelní bozi
68
osiřeli po národě slavném!
Zřeli pokořený lid svůj zmírat,
sami věčně nemohouce mříti;
zřeli kácet dávné svatoháje,
chýže pustošit a prznit chrámy,
a své rodné, starožitné vlasti
každou paměť hynout v nepaměti,
sami nemohouce zapomenout!
Tehdy bludná nebešťanův noha
zašla ku mohylám rozdupaným,
k prahům chrámů, kde již cizí modly,
k nivám dolin, kde již cizí pění...
ó tož bohův bleskometné oko,
křivdu zřící s hanbou místo práva,
v zkrváceném hávu cizí zvůli
trůnit na velebném Vyšehradě,
prolilo slz hněvných proudy nyní,
v bolu božském, velkém jako moře,
která nemá konce ani hrází!
Žalem sklesly z málomocné ruky
Perunovi ochromené blesky,
hrůzou oněměly vřavy hromů!
Samo srdce propastí se chvělo
vichrovými vzdechy, lkáním bohů!
Pozvedli se bozi z prachu mohyl
v kolotavé chmuře, unášené
69
mrakovými vranci, jichžto hřívy
zahalily nebe v závoj černý,
jichžto šíje bičovaly blesky,
jichžto kopyt úhoz metal jiskry
při dunivém hřmění s nebe stropu.
Jako bouři nesli svoje stesky
na útěchy božské slunnou záři;
zaletěli v sever vichrem touhy
za moře až ku Arkoně svaté,
k otci věků, bohu Svantovítu
volajíce: Vyslyš, nejmocnější,
oč tu lkáme k tvému slitování
po tisíciletém, marném pláči!
Zvedni svatý meč svůj obrovitý,
usmrť otče, nešťastné nás děti,
bídnější než sirá nemluvňata
bídných robů mezi smrtelníky!
Osedlej si posvátného oře,
rozdupej nás hřímavými skoky,
nebo vrz nás rázem svého kopí
s mračné výše v moře jícen skalný,
aby duše naše nesmrtelné
pěna mořská rozpršela v příboj!
Břímě muk nám jesti duše věčná,
svůdný stesk nám paměť nesmrtelná!
Kdeže útulek nám v takém smutku,
70
bohům bludným, nemajícím vlasti?
Kdeže nám zas blahý domov družný,
bohům po svém lidu osiřelým?
Učiň, bože strašný, učiň z lásky
mocný výrok: dej nám umřít, otče!
Zasmušilo však se slunné čelo
otce věků, boha Svantovíta.
Bratři, pravil ku prosícím bohům,
oč tu lkáte, jako slabí lidé?
Jak, že vám tak nekonečná láska
v zemské vlasti vrostla v srdce božská?
Vždyť váš domov – širé, zářné nebe
s nehasnoucí krásou zdoby hvězdné;
útulek váš – květné luhy ráje,
druzi vaši – synové to světla,
naši bratři, bozi, jako vy jste.
Není smutku v nebevládcův líci,
svatá radosť na jejich dlí čelech,
blahem plynou věčných bohů věky.
V říši věčné slávy narozeným,
nesmrtelní, umříti vám nelze!
Ale bozi s boluplnou duší
bloudili pak nesmírností nebes
s mocným steskem, jako ve vyhnanství;
71
v upomínkách vídali jen planout
na pastýřském krbu vlídný oheň,
slouchávali děv i starců zpěvům,
modlitbám i soudům, vřavám bojů,
závidíce šlechetnému prachu
padlých vlasti reků v popelnicích...
Skryli čela svoje rouchem noci
přede skvoucím zrakem Svantovíta,
aby v nejtajnějším stínu mračen
směli zaplakati jako děti,
věční bozi, země sirotkové,
nesmrtelní, nešťastní a toužní
do věčnosti, do skonání věků!
Neb jen nám, tvým dětem, země rodná,
dáno z lásky k tobě umírati,
za tvé slávy dědictví, tvou volnosť,
za tvou blaženosť i za tvé bohy,
ty náš ráji, země našich otců!
Nám to sladké vyvolenství dáno,
hodné, aby bozi po něm prahli,
davše osudu nám lepší částku!
Nikdy na porobu tvoji nezřít,
leč tvou volnosť hájit v divých lesích;
nikdy nezřít ztéci tvoje skály,
leč jak balvan do vrahů s nich vrážet;
72
nezřít žhářům tebe v plen, leč plašit
od ohňů je svatých jako šelmy;
neslyšet ti zavznít zpupný povel
cizincovy zvůle, – bouří vzdoru
přehlušit jej, rázem volných srdcí!
Nikdy nezřít chabnout muže tvoje,
leč být mužem, jenž jich srdce vznímá
nezřít ženy v malátnosť je svádět,
sám však vzíti v mužném rozloučení
od milenky meč a políbení;
vědět, hrdinům že věnce vinou
tvoje děvy, byť i s pláčem vdovím,
ale nikdy tebe nezřít v pláči,
leč svým vzdechem posledním ti slíbat
slzu s líce; nikdy nezaslechnout
zrazenou a zloupenou tě kvílet,
sám však vše, co drahého ti vzato,
tisíckrát ti vykoupiti krví, –
neuzříti svaté tvoje chrámy,
památníky drahé bídně kácet,
ale na tvůj práh svým věrným tělem
sám se skácet, jako mladý doubec
podťatý, a nikdy sladký hlas tvůj
neslyšet ti hasnout v pláč, ni písně
v cizí vřavě vítězů ti zmírat,
sám však zmíraje tě slavit písní
73
jásavou a hlasnou, jak tvé slávy
dávná zvěsť i nadějí tvých vesna:
tak ti žít a zpívat, – tak, má vlasti,
tobě umírat nám přáli bozi!
Slav je, jásej, – mne pak blaženého,
děvy zpěvné, muži horující,
i ty šumná Libušina řeko,
i vy, chlumy v slunně zlatém vínku
s úsměvem již požehnejte pěvce
na pouť krásnou, hodnou touhy bohů!“
Hoj, tu zašuměly černé lesy,
zaplakaly sivokřídlé mraky,
vzdychly hory, a své hlavy v smutku
mocné duby ukláněly k zemi;
a tam s nedozírné nebes dálky
v mračnu slavným steskem zahřměl Perun.
Nad proudem se tetelící řeky
Vyšehrad se zachvěl v záři blesku,
zahřměl slavným steskem z hloubi skály;
požehnal tak pěvce na pouť krásnou, –
dopělť Lumír, odcházeje k otcům.“
– Skleslo starci dávno z chvělé ruky
varyto již Zábojovo zvučné,
stál zas vážně v tichém vzpomínání
74
jako hora, nad níž luna zvolna
zapadá. Leč starcův mladý vůdce,
rozpjav duši na hvězdnatých křídlech,
zamyslil se o rekovných činech,
touhou roznítil se hodnou bohů.
75