V stínech.
(1876.)
Jak z jícnu shaslé sopky výpar bledý
vstal z doupat noci den, tak chmurně šedý
a vetchý, mrtvých zraků, jak by nechtěl žít –
a přec jest narozen! Ne v slunných vidů vnadě
a v nebes paprscích, ne růžově a mladě,
leč jako mdlý vstal stařec; trudno jest mu jít
v ten svět, poušť mlhovou a sněžnou. Beze stop
se plouží výšemi a míjí s pohrdáním,
kde hloubka, úkryt, tajina; vše jako hrob
to stínům zůstavil. On celým putováním
se vleče s děsnou noci němotou,
však její mír ho mine, s tesknotou
a dumně v smrti tušení se hrouží
a jako Ahasverus – zdřímnout, usnout touží.
Zář světla zbožnou rukou rozžatého
dvé paprsků tká v mlze z obou stran
kde pod nohama ukřižovaného
[76]
se chví jak žhavá krůpěj z božských ran,
jak oko bdící v hořkém lidském bolu,
jejž bůh jen v mukách zná i cítí spolu.
Zář bledou kolem svírá temna klín,
a v okruh záře vstoupil lidský stín.
Tam na podobě božské starce zrak
tak mrazný utkvěl, jako mlhy mrak,
jímž proniká, sám nepronikle temný,
jak stín, v němž hvězda shasla. Sníh se jemný
mu vplétá v šedin sněžné závěje
i v čela vrásky – vpadlé řady hrobů,
v nichž mrtvé boly, tužby, naděje
tlí bez památky drahnou, dávnou dobu.
Pych vznáší hlavu tu, ač mdloba bedra sklání,
a kamennými ústy úsměv pohrdání
hne mžiknutím, kdy kletá Ahasvera noha
jde s věčným vzdorem kolem trpícího boha.
V tom stihl povzdech jeho sluch. Hle žena
jak ona, která objímala kříž
kdys na Kalvarii, zde v slzách rozprostřena
k těm nohám svatým skládá bolu tíž;
zrak jako ten, v němž matky hrozná muka
kdys trnula, ten hledá božskou líc,
kříž mocně obepíná slabá ruka,
v něm kleslé duši berlu hledajíc;
77
vzdech prsou pozakvílel kol a kol,
a v něm se ozval všechen lidský bol.
I postál Ahasver. Jak z živé smrti
se krutě vzbudil v žití žár a vír;
co skalou bylo v duši, vzdech to drtí
a v peklo sráží lhaný její mír
i hroby toho čela odmyká...
Z té duše ledů plamen proniká
i valí každou tepnou děsné vlnobití,
až prsa chví se v živém utrpení;
svou kletbu cítí – nesmrtelné žití
i s žití bolem, jemuž konce není;
hrůz lidské bídy celé věky vstaly
a znova hroty své v to srdce zabodaly.
Ha, štvaný Ahasver, on klesá, jak ta žena
tam pode křížem, zdrcen na kolena
a vzdorem zoufalým se ještě brání
jhu boha muk i jeho slitování;
on rukou zprahlou, silou zlomenou
se chopí obou kříže ramenou
a duchovitých upjav očí zář,
v jichž pustém stínu smrť i život zpola,
v tu milosrdnou spasitele tvář,
jak slují ohlas temně z hloubky volá:
„Ó bože trýzně, bože ran i muk!
78
Hle malomocný, bídný, pokořený
svět ještě vzývá tebe! lidských stonů zvuk,
tvůj chvalozpěv, sto věků rozduněný,
zní ještě k slávě tvé! a ještě konce není
té víře tvé, žeť spása v utrpení!
Ó ještě metáš blesky v lidu témě,
by zdrcen ve prach, zbožňoval tě víc,
a ještě učíš padlé lidské plémě,
že pot a slzy světí jeho líc;
že ten, kdo ruku vraha svého líbá
a katu žehná, sklán a poroben,
kdo s rozkoší jhu tyrana se shýbá,
v svém zničení jest bohu podoben!
Ó ještě zmučený tvůj obraz lidstvu hlásá,
žeť v němých mukách božská jeho spása!
A ještě Ahasver, jenž s pohrdáním,
zřel na boha, an v chabém potu nesl kříž,
se tobě neuklání zbožňováním,
byť k nohám tvým jej sklála útrap tíž,
a ještě duše o svou spásu kvílí,
ne k bohu bolesti, leč k bohu síly!
Kdes, králi svrchovaný, sílo věčná,
kde, hospodine, jest tvá všemocnosť?
Proč shlížíš na ta muka nekonečná,
jež hubí lidstvu krev i duše skvost?
Proč denně, jak tou rosou na zemi,
79
svět stonásobně zalit slzami?
Proč v mukách, ode věku do věku,
jen klesat, klesat dáváš člověku?
Proč tolik ran tvých na lidstvo se řítí?
Ó Ahasver je všecky ve svých prsou cítí,
a marně po věk bludná jeho noha
stop hledá soudce věčného i boha,
a marně duše o svou spásu kvílí
ne k bohu bolesti, leč k tobě, bože síly!
Ó starý hospodine zástupů,
což není spásy, není výkupu?!“
I klesl Ahasver – hle padl na svosvou tvář
tam pod nohama ukřižovaného;
jak žhavá krůpěj, jež by skanula
z ran jeho svatých, chví se lampy zář
a zasáhla i kmitem lesku mdlého
líc božskou. Zdá se, že se pohnula,
a v útrpném i němém slitování
že k člověku se Ahasveru sklání,
jak bůh by s člověkem snad želel spolu,
že od počátku stanovil jej k bolu...
A lampa shasla. Žena s lehčí tíží
se vrací z posvátného ústraní.
Jen stíny denní do kola se plíží
a tichem šumí křídlo havraní;
80
až chmurný den pak uhasínal zvolna,
i dokončena pouť ta jeho bolná.
Pak vzešly hvězdy v převelebnou noc...
Bůh bolu s rozpjatými lokty shlíží,
jak Ahasver, jenž cítí jeho velemoc,
v dál sněžnou jako stín se v stínech plíží.
81