III. V klidu.

Eliška Krásnohorská

III. V klidu.
Štěp v rosnou trávu složil ranní dar a v jasu odpočívá; plod rdí se pod modravým dechem par a v slunci líčka zhřívá. 85 Srp mírem ctí dnes klasů hustý dav, jenž kloní plavé skráně, a netknut svítí louky zlatohlav jak zdoba na den Páně. I role zbrázděná, jíž přibývá teď vrásek denně v tváři, dnes trampot zbavena se usmívá jak vlídné, slunné stáří. Hru světla v zlatých kytkách v boru stín prst vánku jemně vplétá, a broučků zvučný kov se v šerý týn jak mihot zvonků slétá. Dnes nezaduní rána v starý kmen, jenž klidně hlavu sklání; z ní vane sladký zpěv jak z mládí sen v to lesní zadumání. Mír velkým křídlem srdce oblétá tak mocně dnes, a zdá se, že příroda tak slastně rozkvétá jen sobě a své kráse. 86 A chvíle sebe zapomenutí bol spící v loktech kryje; je svátek duší, v jichžto zmlknutí zní zvony poesie.