V. Odpočinek.

V. Odpočinek.
Již slunce s výše polední jak poutník s hory spěje, a chýžce z mechovitých balvanů tam v nízká okna pod stín jasanů se dlouhý pablesk chvěje. 88 Jest tiché půldne sváteční a prázdna chýžka šedá; vše vyšlo k odpočinku ven si dnes neb ve prostinkých radovánek ples a milých duší hledá. Též hledám... Okno dokořán a v chýžce plno jasu, a vůně z babiččiny zahrádky mi budí v mysli její pohádky z těch zlatých dětských časů. I vcházím s dobrým pozdravem, však ticho jen mě vítá; tam v koutku kolovrátek bez hnutí, – ba svátek jest, den odpočinutí, jenž plody práce sčítá. A z dálky hlasy veselé sem jako dechem vějí; blíž kolovrátku stará lavička, – kdež asi dlí dnes dobrá babička, – že prázdno místo její? Kdy sedne již tu k večeru a s římsy sejme knihu? Ta hledí na mne se rtem zavřeným, já na ni vzhůru zrakem zroseným vše pochopuji v mihu... 89 Již venku zvoní klekání, zář nízká plane k chatě, a v okénku, jež soumrak opřádá se pavučina lesklá rozkládá tak duhově a zlatě. Pak hasne všecko. Duhy lesk mi krůpěj v oku splývá; jest velký svátek, vše jest v klidu dnes, a babička – ta svátečně již kdes též sobě odpočívá...