Psáno v sněhu.

Psáno v sněhu. (1881.)
Sluní se, bělá kol napadlý sníh v návějích lehkých, jak nadýchaných, měkký, že skočných i vrabčíků rej po šedá křídla se propadá v něj. Lehounká stopa tam vine se v dál, Větremvětrem list uschlý kde po sněhu vál, zvířátek lesních tu sdružené dvé vbořilo v běhu veň kročeje své. Zdá se, i noci že pohnutý dech kreslil veň runy své v báječných snech, paprsky jitra i červánky pak zlatých že sledů mu vtlačily znak. Z haluzky smrčí kde slunečka ret úsměvem roztavil jíní a led, v kanoucí krůpěj kde lesklou je slil, jemný jí důlek v tom úbělu vpil. [100] Divných pln známek ten sněhový lán, mluví jak písmem by tajemných blan, věstí ruch tichých a samotných míst deskou, z níž steré lze hádanky číst. Zčeřen jak vlny, jež tulí se v břeh, jak by jím proudil též přírody dech, její by vlídná jej hladila dlaň, prst její kynoucí tiskl se naň. Kyne a kyne z těch odlehlých stran k lidskému reji a v života stan. Hle jak tu krouží sto záhadných stop, vedoucích v zápas i v radosť i v hrob! Zrcadlo, jemuž těch tajemství zvěsť obráží v křišťále drobných se hvězd, sněžná ty dráho kol hlučících míst, ó kdož by uměl tvá znamení číst! Ploužení bídy a rozkoše let, klečící viny a bolesti sled, rozrytosť vášně, slz bezmocných tok, mladosti, naděje nadzemský krok! 101 Triumfu kolej i závrati pád, toužný spěch lásky, jenž letěl by rád, rozchodu kročej v ten daleký svět, i zas ten blažený k domovu zpět! Kdož by to zbádal z těch bělostných desk, od nichž se blyskotá slunečný lesk? ó kdož tam vyčte vše blaho i trud, od dětství do šedin života blud? Genia rozběh i hrdinný vznět, šlechetné vůle i nadšení vzlet, všecko to psáno jak v sněhový pyl v úsměvu slunka... aj na kolik chvil?! 102