V rodné půdě.

Eliška Krásnohorská

V rodné půdě. (1884.)
Vyrostlý na svahu skály šelestí stromek a šumí, že nikde v slunné té dáli, hebké kde vlní se chlumy, nikde v tom zeleném dole, ani kde zlatí se role, ani kde rákosin třásně vroubí lem stříbrné řeky, ani kde na trávník měkký sady se sklánějí plodné: nikde že není tak krásně jako zde na skále rodné. Ó jak mu mily a sladky i tvrdé lokty té matky! Ó jak mu svatý a drahý domov, byť kámen jen nahýnahý. Ve dne i v noci jí pěje, v koruně ptáčky jí chová, [114] jeseň když listí mu svěje, z jara on vypučí znova, skálu svou zdobí, jí zkvétá, stíní ji v úpalu léta, pod sněhem s ní se tam zhřívá zimu s ní snášeje dlouhou, věrně a stále s ní splývá útěchou, sněním i touhou. A když jej přívaly derou i sypké kamení berou, v němž jeho kořen se třímá, on jen tím těsněji jímá balvan tam srázný a hladký, on jen tím hlouběji vniká ku srdci skály, své matky. A když jím vichřice smyká, bouří mu hrozíc i bleskem, témě až k zemi mu shýbá, on jenom s láskou a steskem kloní se a skálu líbá, větvemi svými ji hledá, šeptá jí pozdravy známé z hlubiny nezměrné lásky, konejší, hladí jí vrásky, celuje líčka jí šedá, stená, však těší ji ještě, 115 vzdychne, – ach v půli se láme, kácí se s přívalem deště, skále však vyrvat se nedá; věčně tkví mrtvý a němý kořenem v rodné své zemi. 116