Rodným sestrám.

Eliška Krásnohorská

Rodným sestrám. (1884.)
Květ ve vlasech a fábor u zástěrky, kol hrdla páska jasných korálů a za živůtkem růže v brčálu: jak zdobí krásu děv ty skromné šperky! Leč krásněji než kytka z lučiny, než kment, jenž září barvou neviny, než sama krása cosi kráse svědčí; toť nade šperky nádhernější skvost, v němž vládne půvab neskonale větší; ach, ozařte jím svoji spanilosť, ó zdobte, děvy, mateřskou se řečí! Ó věřte, perlami jsou její slova i skvěle ohnivými granáty, v dech její lilie jsou naváty a v její šepot vůně fialková; zvuk její růže vašich rtíků šlechtí, – ať vadnou ústa, jež ji znáti nechtí! [129] Když ona upřímně vám plyne z duší, hned hasne přelud planých, cizích krás a leposť vyšší zkvétá, aniž tuší, co ví, kdo roznícené slyšel vás: jak vám, ó děvy, rodná mluva sluší! Ať žertem hraje, jako na vrkoči vám v tanci vlaje stužka červená, ať z vroucích duše hlubin roněná vám paprskem i perlou krášlí oči; ať pravdou sladkou cit vám jímá vzňatý, vás jemně zdobíc, jak ten kroužek zlatý, jejž na prst navlékl vám vyvolenec; ať něžnou důstojností ostychu jak bílý závoj mží vám na ruměnec, v němž děva stoupá po bok ženichu: řeč rodná ctí vás jak váš čerstvý věnec! Vždyť bohem vrozena vám řeč ta ryzí jak vaše nevina, jak duše skvost! Jeť v rodné řeči, děvy, vaše cnost! Ret, jenž chce šálit, mluvy hledá cizí, a bílé hrdlo nezná nežli lháti, tu zapřelo-li mluvu, v nížto máti svou láskou svatou v žití pozdravila dech jeho prvý, prvou oček zář! Svou moudrostí řeč rodná roznítila 130 vám v srdce k dobru vznět jak na oltář; cti vaší matkou rodná mluva byla! A která zhrdne jí, té všecka krása již nikdy pravé něhy nevrátí! Jak mráz kdy kvítka vesny zachvátí, jak vichr jemný pel kdy s růží střásá: tak dívčí půvab s bezeskvrnnou vnadou tlí jak by kletbou, rodné řeči zradou! Ať zrak jim zhyzdí zpupnosť odrodilá, ať křivé vyznání jim zkřiví ret, ať čelo svraští mysl potměšilá, ať falší zesiná jim lící květ, těm, cizota jimž nad řeč rodnou milá! A která ctí řeč rodnou neskonale a za svůj klenot má ji nejdražší, ta ještě v šedinách buď nejkrasší, až bude písním učit vnučky malé, těm písním ukochaným, přelahodným, jež posvěcují ústa zvukem rodným! Ó která ctí řeč rodnou, budiž ctěna, buď milována, jež ji miluje! A štěstí zkvétej z toho lásky věna, kde drahým svým řeč rodnou vštěpuje a rodnou řečí žehná statná žena! 131
Básně v knize Vlny v proudu:
  1. Otčině české.
  2. Dědicové.
  3. Sličná země.
  4. Buditelům našim.
  5. Žaloba.
  6. Pravda i krása.
  7. Můj soudruh.
  8. Povzbuzení.
  9. Na hrotu meče.
  10. Lidská vůle.
  11. Stínová hra.
  12. Vyznání.
  13. Stesk.
  14. Na starém bojišti.
  15. Tichá duše.
  16. Hudbě.
  17. Lumírova smrť.
  18. V stínech.
  19. I. Úsvit.
  20. II. Otázka.
  21. III. V klidu.
  22. IV. Zvon.
  23. V. Odpočinek.
  24. VI. Života svátek.
  25. Vánoční pozdrav.
  26. Štěstí.
  27. Podzimní úsměv.
  28. Psáno v sněhu.
  29. Na lesní stezce.
  30. Z čeho že?
  31. Věk písně.
  32. Pohanství.
  33. V stenajícím lese.
  34. V rodné půdě.
  35. Prostý obrázek.
  36. I. Hvězdy mládí.
  37. II. Meteor.
  38. III. Hvězdné jiskry.
  39. IV. Němé hvězdy.
  40. V. V moři temna.
  41. VI. Hvězdný prapor.
  42. Píseň Vltavina.
  43. Mluva naše.
  44. Rodným sestrám.
  45. Kovářka.
  46. Cestou.
  47. Skalní drama.
  48. Moravěnka.
  49. Dcerám Tater.
  50. Mládeži české.
  51. Na české stráži.
  52. Žertva.