Při bouři.

Při bouři.
Po šíré obloze, po mořské dáli stín jediný se pne, stín obrovský, hlubší než noc, již zatmít neotálí, sňav hvězdný diadém jí královský. Chmur tíží prohýbá se nebes báň, trhá se vichrem černá moře pláň; nad pouští zeje poušť – dvé hrůzných vlastí, nad hloubkou výš – jak propasť nad propastí. A v takém bezednu se bouře rodí, vesmíru hráze duní ozvěnou! jak o skálu se ztroskotají lodi, sráží se mrak se chmurou plamennou, a blesk proráží vzteklý vichru proud, jenž ode dna chce moře odtrhnout, hromový rachot rozléhá se v letu, jakoby vyvrátit chtěl osu světů. 19 A v jednu spoustu strašlivou se kácí s chmurami vodstvo rejem divokým; v atomu každém hrůzy hlas burácí nad oblaky, pod mořem hlubokým! na vlnách věžitých se pěna chví a zkrvaví, kdy blesk se pozaskví, nebesa rozrytá svou žhavou ránu s výkřikem bolu chladí v oceánu. Jest sopkou každý mrak a chrlí blesky na moře dálné, moře v plamenech! prohlubně vodní pohlcují lesky a jiskry srší kol jak výhně dech. V každou se vlnu ztápí hromu zář, zpět vichřice ji metá v nebes tvář; již nelze pojmout změny tmy a žáru, neb lesk i odlesk v sterém sočí sváru. A každý blesk má hlas, jenž sterým jekem se o vlny a břehy odráží; pochmurným skalám v kruhu předalekém tajemné jazyky se rozváží. 20 Horami létá bouře v před i zpět, jak by se pod nimi chvěl země střed. Nad příbojem, kde visí skála holá, dlí pěvec zamyšlen a k živlům volá: „Ó bouře nádherná! jak mocným ruchem zvěstuješ svrchovanosť svobody! propasti němé řvou a v bezdnu hluchém slouchají sféry hlasu přírody, kdy blesky tvé přes obzor napjaté se rozzvučí co struny rozžaté, kdy hromu zpěv prvotní divokostí hlaholí věčnou hymnu o volnosti! Tvá slova plamenná noc pronikají, tvých zvuků mocných nelze oslyšet! a pravdy, které tvorstvem otřásají, ty hřímáš vítězně v žasnoucí svět. Přírody vazby trháš hrdinně a pěješ bojujíc, ó věštkyně! tvůj hlas tajemství děsná odestírá, ty hluboký jsi výkřik všehomíra! 21 Ó dej mi blesky své, ty struny vzňaté, dej hlas mi hromu, bouře divoká! ať zapěji co člověk hymny svaté, jež rozpoutají tíseň člověka! co v prsou mých za lidstvo plápolá, ať píseň bouřlivá to provolá v slepoty noc, by zatřásly se modly a v prach se zkácel robstva oltář podlý! Blesk píše to, hrom s vichřicí to pěje, co já bych pěti měl! duj, bouře, duj! mdlá píseň má co mrtvý dech jen věje, jsem sláb, a potupen jest lavřín můj!“ O skálu zlatou lyru rozdrtil a věnec svrhl – vír jej pohltil! vichřice duje, blesk se s bleskem stíhá, po skalách v dálce pěvce zjev se míhá. 22