ČERNÉ JEZERO.
I.
I.
V tajné lesů šero
slunka zář se noří,
dolů na jezero
vítězně se usmívá,
jako nořič, jenžto v moři
drahou perlu odkrývá.
Tu se rozesmály
i ty nebetyčné
šedohlavé skály,
šumným lesem věnčeny;
vzlétly za jezero sličné
veselé jich ozvěny.
Ono třpytně zdá se
lito z rosy ranní;
nebo v také kráse
z oblohy je zrozeno?
jako doma hledí na ni,
s úsměvem a zjasněno.
15
Rádi k němu vlaji
paprskové jitra,
důvěrně si hrají
s vlnami co blíženci,
všickni v barvách nebes nitra,
v blankytu a ruměnci.
Jako zorou vzňato
tak se rozeskvělo;
i ten stín jak zlato
pod skalou tam obrovskou
neslo kdy tak jasné čelo
korunu tak královskou?
Ladně kloní břehy
k němu náruč svoji,
v oko plné něhy
v slasti zří mu srdečné;
přátele jen sladce pojí
objetí tak pověčné.
Ó jak z břehů klína
hrdou slastí stkví se!
jak mi připomíná
bohatý ten mládí vznět,
v jehož lesku zrcadlí se
zkrásnělý ves boží svět.
16
Hle, co tam se kmitá
třpytně z ratolesti?
Vážka duhovitá
k jezeru to proniká,
rychlokřídlá, jako štěstí,
hladiny se dotýká.
Jak by to dvě sestry
ulétaly tamo,
obraz její pestrý
v zrcadle ji sleduje;
ó nechť přijde štěstí samo,
naděj hned je zdvojuje!
Až tam podle skály
zrak můj vážka svádí,
a kdy mizí v dáli,
vzpomínkou se usměji...
což o jedno štěstí v mládí,
což o jednu naději!
II.
II.
Jak skály žhou! kol mrtvý klid,
les oddychuje stěží,
a na vlnách i slunka svit
jak těžké zlato leží.
17
Dnes jezero ni jedinou
se vlnou nezčeřilo;
zdaž nad vlastní se hlubinou
tak tiše zamyslilo?
Ó přemnohá as čarozvěsť
jí mlčky vane ze dna;
tak tajemná to hloubka jest,
tak šerá, nedohledná.
A pravda-li, co bájka dí,
proč chmuří se tak temně,
tož nikde dno jí nehradí,
ni v samém lůně země.
Tož útrobou jí proniká
a v jiném země pásu
tvrz podzemí si odmyká,
zříc jiných nebes krásu.
A pravda-li, co věřící
si fantazie bájí,
tož lahodnou je studnicí
kdes v dálném jižním ráji.
Tam v zrcadlo jí perlové
břeh zírá země oné,
kde háje pnou se palmové
a cedry libovonné.
18
Zde jasný den, tam v noci stín,
tam protinožci spějí –
a v hlubině tam sladce v klín
sny vlahé noci vějí.
Tam šelestí to v rákosu
jak vzdušné harfy struny,
a na vlnách květ lotosu
se houpá v lesku luny.
Ba hloub-li zrak se ponoří
v noc jezerního bezdna,
bod míhavý tam zahoří
jak slabá záře hvězdná.
Svit záhadný se z úkrytu
jak rosné oko hrouží –
zda z jižního to blankytu
sem dálná hvězda touží?
Zda po hvězdě to severní,
zda bádá po Arkturu?
Či prohlubní tou jezerní
se k slunci dívá vzhůru?
A slunka zář svou nádheru
tam leje v slasti věčné,
a celují se v jezeru
dvě dálky nekonečné. – –
19
Však ne, toť klam! – a nechť i klam,
aj co tu za otázky?
či dosahá pych pravdy tam,
kam fantazie lásky?