TICHÉ MĚSTO.
Město šedé, tiše dřímajíc,
tmí se pod Libínem,
jak by schválně svoji vdovskou líc
krylo smutku stínem.
Věže chmurně nesou věku tíž,
zvony duní: „Veta!
město mrtvé neomladne již
žádným jarem světa!“
39
Brána zeje – dusný hrobu chlad
cítím v oči váti;
tvory živé, tuším, vpouští snad,
však jen stíny vrátí.
Ve zdi staré kule válečné
dávné bouře věstí;
vzduchem vanou báje smutečné,
báje o neštěstí.
Mlčky kráčím mezi řadami
zasmušilých domů;
pokryty jsou divně malbami,
průpověďmi k tomu.
Moudrosť mluví tytu po dávný čas
mnohým pokolením;
po stoletích zdaž to naše as
zmoudřelo jich čtením? –
Suchý věnec – v dole hospodář
pocestného vítá;
jeho tvář jak toho města tvář
tolik vrásek čítá.
Čapku v ruce – témě pokryto
šedinami spoře;
hluboko mu v líce vyryto
mnohé dávné hoře.
40
Vlídně kyne; úsměv podzimní
z bledých očí vzhlíží;
promluv, starče! buďme upřímní:
promluv, co tě tíží?
Hovoří o dobách vzdálených,
o staré i příští –
nynějšku ze rtů sevřených
jenom vzdech se prýští.
„Nudno u nás!“ vece: „pravda-li?
tak tu bývá vždycky!
Víte – my jsme trochu zaspali –
asi o věk lidský!
Divná jest to o nás kronika:
město naše klato,
že vše chápe a vše podniká,
až jest pozdě na to.
Nikdy nechce s časem časně plout,
jsou-li větry stálé;
pluje, až se v bouři valí proud
zrovna proti skále!
Ve hře, kde už napřed prohráno,
rádo hlavu sází;
leží také, jak má ustláno:
z ran už nevychází!
41
Že se proti proudu za Žižky
postavilo krutě,
v hradbách železné ty kobližky
svědčí o pokutě.
Že až pozdě v bouři odboje
v proud se vypravilo,
za to vítězného Bukvoje
hromy pocítilo.
Když pak němectvo nám shýblo vaz,
v době nad vše těžší,
před osmdesáti léty as –
my jsme byli Češi!
A když český duch se konečně
vzbudil z můry tlaku,
poněmčili jsme se zbytečně
s vlčí mlhou v zraku.
Teď, kdy národ na ten tuhý spor
zbraní všech se jímá,
u nás mrtvo, jak by vládl mor –
město naše dřímá.
Za nových snad osmdesát let
probudí se znova,
ale pak...“ Tu zachvěl se mu ret,
selhala mu slova – –
42
Nad tvou hlavou dávno uschne keř
v mrtvých bujném hvozdě,
ale přec, ó starče! věř to, věř:
nebude pak – pozdě!