VĚNOVÁNÍ.

Eliška Krásnohorská

VĚNOVÁNÍ.
Co chce zde chudá píseň moje skrovná? Čím jest tak slabý zvuk, kde hlaholí hlas mocný, jenž se šumu moře rovná i hymně slavnostního zvonobití? Zde stotisíce vděčných zápolí o nejvděčnější hold, o pozdrav hodný, by slavil zásluhu, jež celé žití v dar položila pro ten kraj náš rodný! Sám genius, jenž po vše věky chrání náš národ svatým štítem jeho práv, nad velebnou a drahou Vaší skrání svůj bělotřpytný rozprostírá háv, jím stíraje s ní kapky, jež ji světí – ten oltář práce ducha – při oběti, a hlasem žehnajícím dí: „Buď zdráv!“ Zdráv buďte, Otče, milovaný všemi! Dál veďte nás tou dlouhou cestou krušnou, kde za vidinou prchavou a vzdušnou přec vytoužený, spasný zříme cíl! Ó kéž jej stihnout jest Vám za podíl a první vkročit v zaslíbenou zemi! Zdráv buďte nám! A k metě luzně zřejmé vždy hrdé čelo, neskloněný týl, vždy v srdcích mužnou víru vůle silné nás učte nést, a v ruce k dílu pilné vždy prapor Vlasti s heslem: „Vytrvejme!“ Zdráv veďte nás tou drahou, jejíž hloží i trhliny a drsné kamení 7 jste deptal po věk v čackém nadšení, ctný bitče křivdy, bojovníku Boží! Hle, všecky trny, všecky zrádné hroty jsou Vašim krokům hebce postřeny již ratolestmi vykvetšími, pro ty, jimž plane nad vážnými temeny zář spravedlivé slávy nesmrtelných! Jim divem láska k bratřím cestu rovná, vděk, úcta, vroucnost prostinkých i čelných. A cože chce tu píseň moje skrovná, jež před velkého Čecha drahou lící dnes, co by chtěla, ani nesmí říci? Má chabá ruka nedosáhla k výši až k větvím vznešeného vavřínu; jen hrstku kvítků, na mezi jež dýší a v mechu háje pučí ve stínu, Vám nese, žeň svou nizounkou a drobnou, i klade kytičku tu neozdobnou Vám k nohám; ale rosa na ní svěží ať poví, že s ní srdce mé tam leží. 8