DVA DROBKY HLÍNY.

Eliška Krásnohorská

DVA DROBKY HLÍNY.
Proud pařížských kde ulic živě šumí, jde prodavačka s kvítím na ošatce. Běl kudrn zlatý poprašek jí tlumí, úst vrásky úsměv urovnává sladce. Žluť líčka zcvrklého se pod líčidlem zdá růžová, ba zrak chce ještě bájit cos o plameni dávno povystydlém; chceť pýcha minulosti lesk svůj hájit i pod hadříky šatu pósou dámy. Hle, nožky útloučké jak okázale zpod suknice ty krůčky šinou malé, byť v trepkách pletených jen z levné slámy! Tu proti ní jde invalida starý; má nohy dřevěné, let devadesát a pohled výbojný, jak v mládí jarý. Ne, sebevědomí mu nedá klesat či malátnět, ni starobou, ni bídou! Jde, zašlý bohatýr to v každém hnutí; nechť jako zřícenina na spadnutí, hrd rozhlíží se rozhemženou třídou. – A stojí v ráz. Kdos padl vedle něho. Toť stařena, jež se svým kvítím klouzla. Ta tam jsou narcisů i růží kouzla; vše v blátě u dřevěných nohou jeho! Však hrdina, hned hnutím kavalíra se schýliv, sotva sám též neupadne, zved’ stařenu a zbytky květů sbírá, jichž množství krokem chodců mře a vadne. 23 A stařena když děkuje mu za to, on dí, a jeho řeč je zvláštně měkká: „Madam’! Co živa, pamatujte na to, že zved’ vás vojín největšího reka! Na jeho vítězných jsem sloužil polích a jásal při návratu jeho z Elby; let sedmdesát nosím o těch holích čest památky své z Waterlooské střelby, i nestydím se, že vám v slzách pravím: Nechť žebrák jsem, krev hrdá ve mně buší, že takým olbřimem byl ten, jejž slavím a jehož vavřín věčný nosím v duši.“ Tu vybrala proň kvítka rudokvětá. „Ó hrdino, vy pamatujte vždycky, že v loktech svých jste zdvihl ctně a lidsky mne, skoro dceru vládce půle světa! Váš rek, váš olbřim, císař Napoleon, byl tchánem té, jež kvítky vám zde dává; syn jeho lásky, choť můj, hrabě Leon je mrtev, sirá jsem... tak již se stává...“ Vzplál oběma jim obdiv s pýchou v ňadrech; on kvítky přijal, ručku dvorně líbá a poklonou se vážnou ve svých hadrech jí za vzájemný úklon v úctě shýbá. A slávou zpiti, chudými ač dílci je skoupě obdařil roh Amalthein, se v davu všedním rozešli dva snílci – dva drobky hlíny na podešvech dějin. 24

Básně v knize Zvěsti a báje: