LACRIMAE CHRISTI.
Král rozhněván stojí a zachmuřen,
týl o stěnu opírá v arkýři;
žár tepen v něm pohnut a rozzuřen
tím zápasem s kletými kacíři,
jichž odpor jej štve a dráždí;
král tiskne svůj žaltář páždí.
Mnich černý zpod kápě dvou jisker jas
jak lovecký jestřáb veň bodá,
on zkoumá i ve hnutí králových řas,
zda lítost snad v srdci mu hlodá?
Král cítí ty vtíravé hledy
i křikne, jak mrtvola bledý:
„Hej, víno! jsem umdlen, ať dodá mi sil;
s mým pohárem zlatým hned, pachole, běž,
chci víno jak plamen, ba Etnu bych pil;
chci vzácné! Jdi do sklepů pod Bílou věž;
ať mok je to mocný a čistý,
mok sopečný, Lacrimae Christi.“
A pachole spěchá. Teď vrací se již
s tím krvavým ze sklepa mokem,
zří krále a podává zlatou mu číš
s tak ztrhaným, zarudlým okem,
že král i mnich tajně žasnou.
„Co jest ti? Mluv pravdu jasnou!“
60
A bouřlivě vlní se hochova hruď,
jak chtěla by ve dví se rozpuknout.
„Můj králi, zda víno jest dobré, jen suď,
však promiň, že haní je slabý můj soud.
Ó nepij! snad mok ten je špaten!“
„A proč?“ vece král, divně zmaten.
„Ó proč!“ volá pachole s pohnutím.
„Když běžel jsem pod Bílou věží
těch sklepení příšerným klenutím,
jež pod zemí v temnotách leží,
tu zazněly v mokvavé stěny
tak podivné, strašlivé steny.
A vína než dáno mi ze sudu
Tvé milosti k lahodě v zlatou tu číš,
já zřel jsem – a nikdy již nezbudu
té paměti – uzřel jsem sklepa blíž
sklep druhý tam pod Bílou věží, –
dva vězni tam na mukách leží.leží.“
„Tam penězokaza teď na mučidlech
kat žeřavým železem žíhá,
že minci Tvou zlehčil a mrzce dal v běh,
teď pokuta zlosyna stíhá.
Kol druhého vězně též katan
se v plamenech kmitá jak Satan.
„Jan Augusta, kacíř, jenž nemíchá
ni zlata, ni stříbra, však učení,
jež v církvi jest mincí: ten neztichá
ni v katanském ohni a mučení;
ten věrokaz Boha chválí.
Jen tyto dva kat tam pálí.
61
„Však nevím, zda sluhům Tvým na postrach
byl někdy též vínokaz v trýzni,
a podávám proto jen bázliv a plach
to víno Tvé královské žízni;
kdo ví, zda mi nalit mok čistý,
mok bez vady, Lacrimae Christi?“
Král pochmurně zpytuje hochovu líc,
zda zjevuje prostnost neb chytrou lest;
mnich napíná jestřábí zrak ještě víc,
zda králi snad mučených líto jest;
pak protkne zas hocha svým hledem:
„Dej pozor! i slovo jest jedem!
„A s otravným slovem-li podáváš číš,
chceš prvním být kazičem vína,
a s kacířem zavřen v tu sklepovou skrýš
snad poznat, jak mučidlo spíná?
Dej pozor! Ač chrání tě mládí,
tvá smělost tě daleko svádí.
„Můj králi, rač píti! Nechť ohnivý křest
plál jiskrami z mučidel na pohár,
jeť nebesům k libosti kacířů trest,
v tom víně on posvětil sílu i žár!
Buď věřícím! Mok ten jest čistý,
mok očistný! Lacrimae Christi!“
Mnich požehnal číši. Král pije. Zda ví,
ký jed přece pije v tom víně?
Neb zkanula v lesk jeho granátový
s řas hochových za dveřmi síně
rmuť hořká – ne božsky čistá –
slz kacířských v slzy Krista.
Ruch 1884.
62