VE VĚNCI Z HLOŽÍ.

Eliška Krásnohorská

VE VĚNCI Z HLOŽÍ.
Kdys nad palčivou, mrtvě pustou strání jsem pod les dostoupila s horkou skrání k své metě, vidné z dálky. Keř to byl, jenž planých růží sty se vyzdobil a nádherou jich jásal: žiji! kvetu! Své růžné lístky rozhazoval kol v mech, v kadeř mlází, v křídla vánku v letu i po kamení rozpukané země, kde chvěly se, jak růžné prsty jemně by vrásky hladily, jež vyryl bol. Zde odpočinu před nizounkým hájem, zde nadýchám se čiré slasti žití v tom keři, jenž je sobě samu rájem i světem. Ať svou rozkoší mě sytí! Jak rostlina chci prožit okamžik jen v sladkém divu, jímž je květů vznik! Již vítá mě tu vůně, ptačí zpěv a prška růží z rozkvetlého loubí, jež vyklenul si keř, však v jasné hloubi těch bujně svěžích větvic – jaký zjev! Tam trčí starý, počernalý kříž, to znamení, jež bolně povědomo všem úpícím, a na něm svatá tíž tkví siná v krvi ran svých. Ecce homo! Prut planých růží ovíjí mu nohy. Ó, v kolik srdcí trny jich se vbodly! Kdo lká, kdo v trýzni jest a přeubohý, ten k Tobě, Kriste, se i nechtě modlí svým vzlykem každým, žehem každé rány! 63 Až růže, drápem zmaru rozškubány, se rozsypou, pak snítky chudolisté své trny odhalí – i Tebe, Kriste, i tebe, Bolesti, jež kryta květem se tajíš v houšti růží, vládnouc světem! Tak zadumána hledím v luznou skrýš. Kol bzučí vosa, obletujíc kříž, a v ráně prsou Kristových si sedá; přes Jeho pochýlený obličej se vánkem klátí pavučina šedá, jak Veroničin šátek halíc jej; a trní koruny se sluncem zlatí. Však hle, – ven z toho vínku smrtné muky pnou krčky ptáčkové tři kropenatí a pípají si první tenké zvuky, ti příští pěvci, volní okřídlenci! Ó jaké hnízdo! První jitra svit zde vzplál jich očkám, v trnovém tom věnci! V tom hloží vzletné žití má svůj skryt, a odtud rozletí se do dálavy kdys nad hory a lesů vrcholy z té umučené, rozbodané hlavy roj zpěvů s rozkošnými hlaholy! To spatřila jsem v šípkovém tam keři, jenž růžné lístky metal do mlází. Však vzpomínám vždy, jak se kříž v něm šeří, a vidina mě odtud provází: když zpěv se vznáší vítěznými vzlety přes okouzlený kraj, i žasne věk a k nohám pěvci nadšení a vděk když kladou vavříny a rosné květy, pak vzhlížím k jeho zamyšlené tváři 64 a nad básnivým čelem vidím v záři jak přízrak vínek z trní uvitý, v tom vínku hnízdo a v něm ukrytý roj písní, okřídlených pěvčích dětí, jež z umučené hlavy k výši letí. Morava svým Maticím 1897.
65

Básně v knize Zvěsti a báje: