NA ROZCESTÍ.

NA ROZCESTÍ.
Trojí cesta na ladech se sbíhá; na rozcestí v chudém stromoví nakřivený, rudý kříž se zdvíhá; co již uzřel časů, kdož to ví! Slabý šum a tiché ptačí hlásky vanou listím, umlkají hned. Smědé děcko s bělavými vlásky, dívka, vzhlíží na ten vzdušný svět. V očkách, na nichž jako krůpěj deště visí slza, svitlo úsměvem, když se ptáček zvedl, druhý ještě, třepajíce křídly se zpěvem. Vzlétli a zas vpadli v náruč stromu, hnízdečka kde tichnou ve spánek. – Nač tu čekáš, dítě? – „Já chci domů!“ – Pojď již, tmí se, hasne červánek. Dovedu tě. Kde tvůj domov? – „Nevím!“ – Nevíš? Cesty tři jdou sem i tam. Ramenem zdaž pravým, zdali levým kříž ti ukazuje domů? Kam? Bloudíš? Proč tak pozdě jsi tu sama? Čí jsi? Pověz! – „Maminčina jsem.“ – Jak se jmenuje tvá máti? – „Mama.“ – Čekáš, pro tebe-li přijde sem? – 80 „Odnesli ji tam!“ – Svit prstík zlatí natažený ke hřbitovu v dál. – Kdož tvůj otec? – „Neměly jsme tati.“ – Přede mnou jak zjev tu osud stál. Rudý kříž – a šeré cesty v stínu k cizím prahům, nikde domova, děcko bez otce, a v země klínu osamělá matky pohova... Vetchý kříž, ten Kristus samá vráska, dřevo troucheň; s jeho výše však pne svou náruč věčná, smírná láska. Proto děcko tam jen zdvíhá zrak. Čeká, že jak ptáče v klíně stromu hnízdečko si našlo v úkrytu, najde sobě též, kam jíti domů – v srdce lidské, v lokty soucitu. Ročenka Filantr. družiny 1895.
81