ZRCADLO.

ZRCADLO.
Blíž okna stává žena – chvat mnohých jar ji minul asi –; tvář květu pozbavena a jíním prokvetly jí vlasy. Tam stává mnohou chvíli a před sebe zří beze hnutí, zas hlavu stranou chýlí a na tvář smutnou úsměv nutí. Teď šíji hrdě přímí, tu pátravě, tu hořce zírá, zas prsty vyhublými cos na líci – snad slzu stírá. Neb ustrnule tichá tkví zrakem upřeným tam kdesi, i zdá se pak, že vzdychá, že beznadějně hlavu věsí. Však jitra záblesk zlatý v ten její taj kdys vnesl světlo, jež náhle do komnaty k ní na výzvědy oknem vlétlo. I přeletělo kmitem skráň vrásčitou a líce zvadlé, pak utkvělo svým třpytem jak zrádce – v šeru na zrcadle. 83 Tam tíhne její oko, tam zkoumá, vzpomíná a touží a kamsi přehluboko se za zrcadlo v dálku hrouží. Tam hledá, hledá – mládí! Zdaž na té sklenné hladi třpytné zas úsměv zadovádí a krása dívčí luzně svitne? Hle, na témž rámci zlatém luk téhož křídlatého hocha týmž hrozí spustit hmatem, a táž v něm vábně zářná plocha – Týž hled a táž v něm touha, však na obraze jaká změna! Či snů to šalba pouhá, ta upomínka utěšená? Kam se to všecko dělo, ty jiskry očí hvězdám rovných, to liliové čelo, ty růže na rtech očarovných? Kam líčka, jichžto rdění svou hrozbou nítil bůžek lásky? Kam zniklo zobrazení té něhy plné zlatovlásky? Ba! Kam i v žití samém ten hochů švarných zástup mladý? Zdaž přeludem a klamem byl dávný obdiv jejijejí vnady? 84 Jak malba duchovitá vše zmizelo – i štěstí celé; ni stopa nezakmitá již na hladině chladně skvělé. Teď dávno zapomnělo i zrcadlo i srdce mnohé, jak se kdys líčko rdělo té zvadlé ženy přeubohé. Jak zrcadlo, tak oni, kdo se kdy klaněli té kráse, teď ušklíbnou se po ní, když do očí jim podívá se. V jich mysli obraz děví dlel kratčeji než na zrcadle, jež aspoň souhlas jeví, když smutek chví se v líci zvadlé. A proto snad tak ráda se do zrcadla ještě dívá; vždyť z dob, kdy byla mláda, ten jediný jí přítel zbývá. Květy 1892.
85