NA PŮDĚ.

NA PŮDĚ.
Vždy pozvedajíc víka dvou truhlic otřelých, se v mysli znova sříká snů dávno vymřelých. I dnes, když o trám krovu ta víka opírá, cos jako smutek rovu k ní z truhlic vyzírá. Ach, naděje, sny steré v nich odklizeny tak sem v koutek půdy šeré jak veteš, mezi brak. Pruh záře, v šero vmeten, plá šikmo z vikýře; jest teplo, venku květen, – svět mlád až k nevíře! K svým truhlám těžce klekla – – jeť člověk záhy stár! Cos šustlo, až se lekla... to holoubků byl pár. Ti do vikýře vlétli a zobkají se v něm; toť obrázek je světlý a blankyt jeho lem. 113 Sem z venku, vše kde pučí, vlá vůně šeříku; cos do vnitř kmitlo, bzučí, – chroust leze po víku. Teď slezl na obrázky v něm uvnitř vlepené; jsouť výjevy to lásky, již polo setřené. Tu zbyla mráčku clona, srp luny, krajina, však všude on i ona, táž něžná skupina. Chroust vypjal křídla hnědá a bzuče mizí v stín. Dlaň vyschlá z truhel zvedá teď zplihlý organtýn. Jich obsah odekrývá jen s péčí žehravou, – a šedá hlava kývá nad dívčí výbavou. Jak dávno již, co v zmatku ji sladkém skládala, sny o lásce a sňatku si tiše spřádala. – Dnem, nocí šijíc, robíc svou pílí bláhovou a každý kousek zdobíc pak stužkou růžovou! 114 A haléř po haléři si ukládajíc jen v to běloskvoucí peří a v plátna čistý len! Kment za úspory nuzné a krajky, pravý div jak jemné a jak luzné, má z odepřených skyv. Chléb těla i chléb duše, vše dala za oběť té jedné sladké tuše, jež dávno zašla teď. V ní zřela účel všeho, své blaho, cíl i ctnost, slib žití, příkaz jeho a zlatou budoucnost. V to tenké plátno vpředen a v krajek útlou spleť, ten nejdražší sen jeden svou zrušil přípověď... Ó, jakých útrap tíseň jí smyčkou sdrhla hruď, než tkla se krajek plíseň a kmentu mrtvá žluť! Kdož ví, jak v šedé hlavě vrou upomínky zlé, když kloní ku výbavě ty staré oči mdlé! 115 Ba v starém srdci muka snad ještě zadrásá, když opatrně ruka ty kmenty roztřásá – Když proti světlu v šeru je zkumně povznáší! Ach, jejím očím věru se zdají rubáši... Co činit? Nouze hlodá, již není porady! Zdaž odhodlá se, prodá ty skryté poklady? I hledí na ně dlouze, pak ukládá je zas. Ať počká lačná nouze, ať k rozmyslu dá čas! – Zas klapla těžká víka na zplihlý organtýn. A pablesk máje vniká v kout půdy v šerý stín. Kalendář paní a dívek 1897.
116