HALŽE.

HALŽE.
Tak nízko rytíř Heralt hlavu kloní, až dlouhým vousem perel dotýká se, jež na stole se třpytí v něžné kráse; choť mladá čeká. Kosmo vzhlíží po ní pán její okem skrytě pátravým a věru – místo perel zkoumá ženu. „Již vidím, že tě jinak nezbavím tvých trampot chtivých, než když zapomenu, že v truhlici mi málo grošů cvaká. Nuž, pro tvou radost, Katuše, chci přec ti toho tretu přát, když marná taká a pro nás příliš velkopanská věc kus blaženství ti vnese do duše. Zde vezmi! Tolik dávám, Katuše,“ děl hodiv na stůl míšek se zlatoušky. „Však žádá-li si mistr Filibert víc za tu halži, nechci dělat dloužky; pak mu ji vrať. To věz, a žádný žert!“ Vstal, čapku vzal a kuši, na lov šel. A Katuše tu stála osamělá, jen ze zrcadla, přihalená v žel, jí vlastní krása okem v oko zřela. Ó jaká škoda, škoda perel těch! Vždyť věděla, že mnohem větší měch by musel zlatoušky své vydat za ně; a přec – ach, jak jsou krásny! Jak se skvějí, když vine je kol růžové své dlaně; jakž teprv na běloučké šíji její! 125 To byl by lesk! A k pokusu ji svádí ten obraz v zrcadle – a v krvi mládí! Chtíc nechtíc obtočila hrdlo svoje tím skvostem luzným, plna nepokoje, a žádostí se líčko její rdělo, až zaplavil jí ruměnec i čelo. „A nač se tolik zdobit? pro koho?“ Tak sebe samu v tiché duši viní. „Však dost se líbím zrakům jednoho – či chci snad, by mě krásnou zřeli jiní? Vím, že to hřích...“ A přec jak okouzlena tam v zrcadle se zhlíží mladá žena, až do chrpových očí dětinných se drobné perličky jí zvolna linou. Ach, smutno jí, že krásna být je hřích – i neví proč, a cítí se již vinnou. Již dotýká se spony, již je sejme, ty perly svodné, znamení to zřejmé zlých nástrah úkladného pokušení. V tom náhle jakés kleště studené jí tvrdě stiskly ruce. Za ní čert se zjevil v zrcadle, – však ne, ó ne, to přikradl se mistr Filibert, tich jako duch, a černou, kučeravou svou bradou i svou drsnou tuří hlavou se za pobledlou žínkou ukázal. „Jen nechte tak,“ hned jazyk rozvázal; „jen nechte, paní, halži na svém místě! Tak drahé perly nemohly by jistě na hebčím polštáříčku spočinouti, než na sametu krčku vašeho. Však vůči vám, jak soudím ze všeho, 126 pan rytíř nechce lakotivým slouti k své hanbě při své slávě! Musí z vděku být štědrý vám, jak jemu Bůh byl štědrý, a skvostu přáti vám, když ve svém věku byl skvostem vaší krásy obdařen! Ej, mnohý velmož plničkými vědry by sypal zlato rád a přeblažen, by učinil tak sličné paní radost. Ba, stáří musí také ctíti mladost.“ Již nedbala, by sponu rozepjala; však chotě hájit horlivě se jala; „Můj dobrý pán mi všeho přeje rád; tím laskavější jest, že není mlád, a vše, co může, pro mé štěstí činí; je čestnější než všichni muži jiní. Však vy jste, mistře, přijel znenadání sem na hrad k nám v tu naši samotu a probudil jste ve mně vzpomínání na velké město plné blyskotu i radovánek nádherných, – a trošku ten šperk mi hlavu zmátl závratí. Pán chce mi halži dát, a tolik grošků, co může jen, vám za ni zaplatí. Zde tento měšec zlata – to je cena, již může dáti; více nelze mu.“ Teď stála od zrcadla odvrácena – i sňala perly. Mistr ke všemu, co promlouvala, vrtěl jenom hlavou, rty stisknuv pod svým vousem havraním, co vodnatý, však smělý jeho zrak ji zkoumal všetečností pronikavou; 127 pak zaskuhral: „Já pána nehaním, však halže z perel není taký brak...“ A zase mlčel. Nevšímal si měšce a nepočítal, neřekl, co schází, zřel jenom na ni. Pocítila těžce ten pohled tísnivý až do nesnází, jenž srdce strašil, mrazil v každou kost. Děs jímal ji – a přec i zvědavost, neb tušila, že ledový ten hled má tajemství, jež zjeví naposled. Ach, paní nevěděla, čím to bylo, že se jí náhle z duše vynořilo, co před nedávnem zažila: to z jara, když v zahradě se líhli kosové, tam skákalo si mládě májové, a v trávě za ním hlídala je stará. V tom kde se vzal, tu vzal se: kocour tmavý se krčil v houšti, s dravým svitem v oku zřel na mládě a již se chystal k skoku. Křik samičky se ozval pronikavý, ta tlukouc křídly, zoufalostí divá, se vrhla k dravci, na smrt odvážlivá, své mládě bráníc proti jeho chtíči. A Katuše již mrštila tam klíči, jež sňala od pasu, a zahnala tak zákeřníka. Proč se jí teď zdálo, jak v úzkostech by matně zírala zas v oko kočičí, jež bledě plálo jak sirný plamen? Napadlo jí v taji, že samiččina křídla tlukoucí se v jejím srdci strachem třepetají; proč ale? Oč se tolik, tolik bojí? 128 Však již se připozdilo na orloji a v jizbu lehlo přítmí houstnoucí. Vstal mistr Filibert a chladně děl: „Jest doba slušná, abych odešel. Dám na rozmyšlenou vám lhůtu, paní, až do rána. Snad přistoupíte na to, že koupíte tu halži drahocennou – ej – za jiného cosi nežli zlato. Vím, že jste ctihodnou a věrnou ženou, však má-li jen pan rytíř dobré spaní – –“ „Co chcete?“ křikla zděšená; on honem se přitočil a šeptl: „Jen se ztište; co povím, to se nevyzvání zvonem; já tajemství vám svěřím; nuže slyšte! Vy můžete mi dáti víc než pán, – vy můžete mi dáti – talisman.“ Tu řekla paní: „Křesťanskou jsem duší, a kouzel mámení mi nepřísluší; já nemám talismanu.“ – „Máte jej,“ děl mistr šuškaje; „ba máte, máte! Jsem také křesťan, žádný čaroděj; já nechci mluvit páté přes deváté, a řeknu přímo: škaredý jsem chlap a přece rád bych užil také lásky; však loudím-li se do srdéčka krásky, pak teprv přijdu z deště pod okap; čím více vzdychám, lichotím a plaji, tím více se mi děvy posmívají. Ctná paní, teď to přijde, co chci říci. Když takováto mužská příšera se zalíbit chce dívce pěkných lící, – snad řeknete, že jest to pověra – však dojde svého cíle přec, 129 jen má-li v ruce věc, jež krásné ženě k tomu posloužila, by muže, jejž má ráda, zohyzdila.“ Tu zachvěla se hnusem sličná paní. „Co myslíte si o mně? Máte za to, že nic mi není ve svědomí svato? Že počestná má ruka chotě zraní?“ „Kdo mluví o zranění?“ šeptl svůdce. „To nejapná by byla zbytečnost. Však v bitvě nejedné i mnohé půtce ran dostal již pan rytíř dost a dost, a víte, jízvami že zhyzděn jest.“ – „Jak?“ zvolala, „že zhyzděn? Jsou to zdoby, jichž dobyla si rekovnost a čest. Již zanechte těch řečí plných zloby!“ Však mistr Filibert se nezalekl, jen kmitl okem sinavým a řekl: „Ba, pravdu, pravdu máte, vzácná paní. Tož dbejte jen, ať pán má tvrdé spaní, pak nůžky vezměte a na bradě, víc k levé straně, kde se jízva skrývá, jak víte, hrozná, přes niž vous mu splývá, tam – hleďte – – ostatní jest na snadě: hrst vousů, rouška oné jízvy rudé, až bude mou, pak halže vaší bude.“ Ten tlukot srdce! Není-li až k smíchu? Tak málo učinit – a perly míti! Což by to bolelo? Což to kdo cítí, když vous mu zastřihneš? – Vous, jeho pýchu! Svou malou špetkou vzdoru proti hříchu se vzpjala. „Nezohyzdím svého chotě! 130 Již jděte, zanechte mě o samotě!“ – „Jdu,“ s úlisnou hned svolil pokorou; „ne, nezhyzdíte pána; jízva čestná jen zdobí reka; k čemu skryta jest tou hrstkou vousu řídkou, nesporou? Vždyť dobyla jí rekovnost a čest; stříž bude bezvinná a bezbolestná, a levná koupě bude úsporou.“ Teď myslela si: On si tropí šprým. I řekla: „Nuže, mistře, také vím, že mému choti nůžky takou stříží ni na těle ni na cti neublíží; ten trošek vousu by mu zase narost. Však vám to nepomůže! Jest to žert a šaškovina.“ Mistr Filibert jí odvětil: „To není vaše starost, jen moje. Ztráta má je velká dost, však Bůh mi svědkem: jak se Boha bojím, ať proklet jsem, když slibu nedostojím! Nuž, paní: za hrst vousů taký skvost – – Teď račiž Pán Bůh dobrou noc vám dáti a dobrý rozmysl. Nuž dobrou noc.“ Již odešel. Však ženě dech se krátí; jen kývla na pozdrav a nejraději by v tísni hrůzy křikla o pomoc a prchla by, však nohy se jí chvějí, zrak ztrnule se jako na strašidlo kams ve stín upírá, – to na vnadidlo té šňůry perel, třpytné jako had, jenž kouzlem zraků očaruje ptáče... 131 Zas ustrašený pták jí v srdci skáče a tluče křídly, tuchou zkázy jat! Tu zlostně shrábla šperk ten zlořečený a v pouzdro zamkla jej. Teď bude klid! Vše marno: vnadidlo má hlubší skryt již v pobouřeném nitru mladé ženy; již nikam bezpečně ho neodklidí; i v tmě i v pouzdře stále perly vidí. – Jak dobře jest, že rytíř Heralt dnes se z lovu vrátil namožen a pozdě! „Ni myšky nepotkal jsem v celém hvozdě a domů ani žáby nepřines’. Když čert chce, někdy se tak lovci stává. Zlost moji zkrotí únava jen líná; dej, Katuše, mi velkou číši vína, víš, toho, po němž se mi dobře spává.“ A rytíř brzy usnul. Tvrdým snem již zaspává svou bídnou honitbu. Mdle noční lampička jen bliká v růžku tam za klekátkem, kde svou modlitbu choť mladá šeptá roztržitým rtem; pak po špičkách se zvolna krade k lůžku a dlouho nepohnutá, bezehlasá jak duch tam stojí bílá, prostovlasá. Ač něžně krásna jest jak světice, přec u pasu jí visí tkanice a na ní – nůžky. Stojí zadumána a pozoruje spánek svého pána. Ba, pán to jest a pokornou má služku, ne volnou, šťastnou, milující družku... On čestný muž a ona čestná žena, 132 však mezi nimi skelná z ledu stěna, a na tu stěnu bolné otázky si píše smutný život bez lásky... Tak stojí, hlídá, váhá nerozhodna, i ve svévoli ještě nesvobodna; jen slídí, jestli pevno jeho spaní. „Spíš?“ hlesla tiše. Nehnul sebou ani. Teď rukou jako pírko lehkou zas mu hladí na temeni bujný vlas; byl zlatý kdys, teď stříbrem prokvétá; pak drobné prsty do zvlněných kštic mu schválně dovádivě zaplétá; on spí, on stále spí a neví nic. Tu její ruka, jako svodem kouzla, níž podél tváře do brady mu vklouzla, vous plavý vlevo rozhrnula jemně – hle, spáči se tam krvavě a temně škleb velké, počernalé jízvy jeví; ten po hlubokém seku jemu zbyl! Kdy, v jaké řeži si ho vydobyl, již její paměť ani sama neví. Těch jizev mnoho na těle on hostí, a mnoho s nimi kronik, událostí je spojeno. Vždyť Heralt v každé válce již od jinošství statně jako lev své vlasti hájil, v otčině i v dálce za čest a víru proléval svou krev; vždy věren svojim, často nastavil hruď vlastní za přítele; ano – kdysi... ach, tehdy za bouřného výpadu jí bratra zachránil; tam ve bradu byl ťat... 133 Proud vzpomínek se zastavil, a jihly oči, jihly tváře rysy; tu mezi vous, na jízvy důlek lysý se jemným tknutím tiše vložily ne chladné nůžky ale rty dva vřelé tak měkce, jak jen mohou archandělé snad líbat! Tak tam něžně, dlouze visí, že mrtvého by slastí vzkřísily! Ó, tenkrát Heralt každou vteřinou dal důkaz, že byl silným hrdinou, neb takou hubinkou být líbán, – prvou i druhou, stou – a nehnout ani brvou, toť víc, než může všední smrtelník! Dal by si ruce, nohy probít hřeby, by na rány jen dostal taký lík, pak zmučen, zprobodán – by byl jak v nebi. A paní Katuše – jak byla ráda, že pán tak tvrdě spí! Tož lehla tiše, však neklid nevpustil jí do snu říše; až k ránu přemohla ji spánku vláda. Pak sotva napolo když procitla, hned se jí v mysli starost zakmitla, jak nejchytřeji choti svému zalže, proč perel nechce již. V tom cosi studí ji na šíji; tu zcela již se budí a sáhne tam – i žasne: z perel halže! A nad ní Heraltova tvář se kloní, však jaká záře rozlita jest po ní! Jak blýská tmavý zrak mu znova zmladlý, a rty, jak dravci v ovčinec když vpadli, jak hltají tu šíji pod perlami, 134 jak žhnou a lační! – Jsou to sny a klamy? On tázavou čte v očích jejích výzvu. „To za to, jak jsi líbala mou jízvu, ty milá, dobrá!“ – „Heralte, ty víš? Já myslela jsem, že tak pevně spišspíš.“ On smál se jarým hlasem: „Zlaté děcko, vše chtěl jsem sám, a proto vím teď všecko.“ Tu s údivem se ptala zmámená: „Tys chtěl jak špehýř do duše mi hledět? Však proč?“ – On dí: „Nuž, chtěl jsem přece vědět!“ „Co vědět chtěls? Co vše to znamená?“ Však odpověď jen němá, plamenná jí proudí k srdci žárem, jenž se sdílí; že nové žití vzešlo jí tou chvílí, to slastně cítí znovuzrozená; dřív pánu svému věrně náležela, teď v loktech milence se rozechvěla a sotva chápe změnu báječnou! „Co zvídals?“ ptá se s něhou všetečnou. Děl: „Co teď vím,“ a líbal zas a zase. Víc neřekl, a více neptala se. Osvěta 1910.
135