Poslední prosby.

Poslední prosby.
Až shasne na vždy oko moje a srdce mé až dobolí, až nebeského do pokoje duch vzlétne z toho údolí: 35 pak, Předrahá, již v srdci nosím, přistupiž k lůžku mému, prosím, a čelo, ústa, prsa má nech pokřižuje ruka Tvá. Víš, že i já jsem v lásky době dělával zbožně křížek Tobě! Pak v to mé shaslé, sklenné oko toužebně ještě pohlédni, by obraz Tvůj v něm přehluboko utkvěl co obraz poslední; i zatlač je co milou schránku obrazu Tvého – k věčnu spánku. Tak budeš se mnou v hrobě dlít, já Tebe a Ty mne zas zřít. Víš, že jsem v blahé lásky době tak rád pohlížel v očka Tobě! Svou hlavu nachyl k mojí hlavě a poceluj mne na čelo – na čelo to, jež přelaskavě vždy na Tebe jen myslelo. I rty mé polib zsinavělé, jež o lásce Ti pěly vřelé, i oči, jichž jsi byla svět, i líc, již barvíval Tvůj hled. Víš, že i já jsem v lásky době rty, čelo, oči líbal Tobě! A na památku lásky vroucí, jíž jsem Tě ctil až po ten hrob, slzičkou z oka vykanoucí můj obličej již ztuhlý skrop; ta smyje všecku moji vinu a libá bude Hospodinu; 36 ta, oko Tvé když zarosí, mně smilování vyprosí. Víš, že i já jsem v lásky době proléval slzy – z lásky k Tobě! Až obléknou mne v rubáš bílý a v tvrdou rakev uloží, kol hlavy dají vínek milý a růži bledou přimnoží: i Ty mi prokaž služnou lásku, a spletši vínek ze Svých vlásků, polož jej, slzou skropený, mně v důlek srdce studený. Víš, že i já jsem v lásky době dal se své hlavy vlasy Tobě! Až spustí mne v tu chladnou zemi, v tu poslední mou posteli, jež s všemi světa, nadějemi i s Tebou mne již rozdělí: tu vysyp, drahá, první hrsti na rakev mou té těžké prsti; své tíže Tebou pozbude a tolik tlačit nebude. Víš, že i já jsem v lásky době tíž všecku hleděl levit Tobě! A každým jarem kdy se vrátí zelený květný země krov, nezapomínej zpomínati na opuštěný ten můj rov; vsaď důvěrnému svému druži pomněnku, immortelku, růži; jich vniknouc ke mně koření Tvé zašepce mi zdravení. 37 Víš, že i já jsem v lásky době libostná kvítka skýtal Tobě! Na mé i na Tvé jmenoviny přijď, drahá, vždy mne navštívit tam do mé tiché domoviny, kde věčný mír a věčný klid. Tam díš mi, co Tě rmoutí, těší, co má Tvé srdce i co hřeší; mně pak se bude o tom zdát, když dlouhý sen svůj budu spát. Víš, že i já jsem v lásky době v ty svátky býval blízek Tobě! I na Dušičky, kdy se sejde na hřbitov přátel přemnoho, nech zpomínka Ti v paměť vejde, i Ty že máš tam někoho! Tak chvilku na mém hrobě prodli, za věčné blaho mé se modli, tři křížky na hrob udělej a požehnání Své mi dej. Víš, že i já jsem v lásky době modlitbou prosil blaho Tobě! Konečně až ten život zdejší odevzdáš Bohu do rukou, až pukne srdce nejněžnější a tepny Tvoje dotlukou: přijď, drahá, za mnou bez meškání tam ku věčnému milování; přijď s touhou Svému ku choti, on vyjde Tobě naproti. Víš, že jsem vždycky v lásky době spěchával nejraději k Tobě!