Proslov k otevření ochotnického divadla.

Proslov
k otevření ochotnického divadla.
(Poprvé přednesen ve Spáleném Poříčí 1864.)
Svobody zavítalo mladé ráno, volnosti slunko vzešlo nad obzor; povstává, dlouhým snem co udoláno, a probuzenstvo stoupá v čilý sbor. Sen neutlumil svěží ducha pružnost, on síle spící novou sílu dal, on utužil tu starodávnou mužnost, jejížto zárod v chrabrých prsou spal. Vstal národ český jako na zvolání, a vstala s ním i touha po činech; pojistit slavně jemu bytování teď záleží jen věrných na synech. 56 I my zde, sníťka mohutného kmene, jenž pevným kotví v Čechách kořenem, k té úloze se známe posvěcené, a svatým plá nám srdce plamenem. Pomáhat osvětě a vzdělanosti, porážet bludů temnost přemnohou, probouzet vroucné city národnosti – toť vznešenou je naší úlohou. Hle! chrámek Thalie tu stojí malý, bohyně libosměvné oltář v něm; my s touhou radostnou jej zbudovali a poprvé dnes přicházíme sem. Zde v nevinném, šlechetném pobavení duch zondaný se opět zotaví, a síly poochablé prací denní na novo osvěží a pozdraví. Zde libohlasná naše mateřština zalahodí nám ryzím hlaholem, a vypleje se vlačná cizotina, jež zlým je v mluvě naší koukolem. Zde láska k národu a vlasti milé ve prsou povděčných se probudí a probuzena u zmnožené síle zaplane ohněm jasným ve hrudi. Zde obrazy živými vzorných ctností se ojemní a zušlechtí náš cit, zde duch se předsudků a mrákot sprostí, a vzejde jemu blahé záře svit. – 57 A tak ten chrámek skrovný, v němž se nyní ples první koná Muse na počest, hojného poskytne nám dobrodiní: v něm pravda, krása, dobro budou kvést. Jen družně vespolek se podporujme, vedlejších nedbajíce ohledů; jen svorně, co muž jeden, k sobě stůjme, a heslo naše budiž: „Ku předu!“