Deklamace o nosu.

Deklamace o nosu.
„Komu čest, tomu čest!“ Tak to v písmech psáno jest, tak by se i všude díti mělo, kdyby lidstvo sobě rozumělo; ale na tom světě kulatém tak se mnohdy pomatem, v nadšení že zasadíme kousek bláta do zlata, za to ale pohodíme ryzé zlato do bláta. Že nemluvím ledacos, nýbrž pravdu svatou ze života vzatou, toho důkazem je – nos. Co on chudák zkusí, to se nedá vypsati, byť by každé péro husí, dokud pérem bude, chtělo vždy a všude utrpení jeho hlásati. A přec není nos jen tak ledacos! Čest mu měla by být vzdána – ne pak posměch, úškleb, hana! Avšak těš se, milý nose! nebudeš vždy povržen; posavad je pravdou: „Kdo se ponižuje, bude povýšen.“ I ty ve svém pohanění dojdeš cti a oslavení. 100 Slyš! já sám chci v této době věnovati tobě dnešní svoje říkání; uvidíš: než hotov budu, že ti hojně vydobudu pochvaly a uznání. K vám však, posluchačstvo vzácné! nesu slova úprosu, byste, když můj jazyk začne chválu hlásat o nosu, dobrý pozor na mne dali a mou řeč si k srdci vzali. – Víte, moji předrazí, jaký as to slovo „nos“ má původ? Mně se zdá, že pochází nejspíš od „nošení“. To je dobrý důvod, moje vzácné shromáždění! Staří Češi když mu jméno dali, bez pochyby uznávali, že ten chuďas bosý mnoho nosí; ku příkladu: brejle, bulíky a hejle, karbunkule, fackování a všeliké malování, kteréž věci ledakdos nechá navěsit si na svůj nosnos. Slovo „nos“ též ukazuje, jaké úcty nos náš zasluhuje, že by se měl pro výbornost svou takřka nosit na rukou. Teď se ale ptáme: „Proč pak asi nosy máme?“ 101 Tomu, kdo si hlavu láme, by se toho dověděl, za odpověď dáme, co nebožtík Rubeš pověděl: „Máme proto nos, abychom ho nestrkali v ledacos! Můžeť přijít kámen na kosu, frňk! – a máme po nosu. Kdež pak potom jiný vzít? Tam jít, kde se rozdávají? Nosy, jež se dostávají, tuze dlouhé bývávají; a takž by nám bylo jít domů – ne-li s jedním šosem, jistě aspoň s dlouhým nosem. Proč pak se to asi děje. že nos číhá z obličeje? Nu, to zvíme velmi lehce, vždyť v tom nejsou žádné čáry! By naň strčil okuláry, kdo druhého vidět nechce; bychom za ním chodili, by nás za něj vodili, bychom se zaň, jak jen chceme, pohodlně mohli vzít, když tu něco vyvedeme, zač by se měl člověk rdít.“ Takto Rubeš uměl vyložit, proč nám nebe nosy dalo; avšak tu je příčin málo, dlužno ještě jiných přimnožit. Nos je obličeje ozdoba! Dejme tomu, že by kdos 102 neměl mezi očima ten nos. Jakáž byla by to podoba?! Děti – ty by se ho bály, vtipkáři by se mu smáli, dobří by ho litovali, zlí by mu zas toho přáli – nejhůř by se mu však vedlo u holek: jest vám známo vespolek, že kdo za holkou chce chodit, musí se dát za nos vodit, někdy také zatahat, ano, aby láska nestydla, že si musí nechat udělat z nosu na bulíky nosidla. Jakž pak by to mohl kdos, kdyby neměl nos?! Nosu je též třeba hlavně ku profilu též i k fronte en face.*) Myslete si někdo z vás obraz vyvedený dosti správně – třebas vlastní podobiznu – nebude-li nosu mít, zdaž ji bude někdo chtít? Nos má též tu vlastnost skvělou, člověčí že tvářnost celou na dvě půle rozdělujerozděluje, a seč je, se přičiňuje, dodat lidské tváři krásy. Bez nosu by obličej náš asi neměl příliš vábné vnady; rozplesknutý stejně všady, ——— *) Vysloví se: frontan-fás. 103 byl by, společnosti přezlatá, jako širokánská záplata. Dále pak že rozděluje nos, ten dividátor čacký, naši tvář, tím umožňuje, že lze vylípnout – dvě facky; kdyby tvář šla od čela až ku bradě, a pak od ucha zas k uchu, tuť by byla, jak si myslím, v duchu, jenom jedna facka na snadě. Nos též dělí oči obě, cožtě prospěch nemalý; za to děvčátka ho v každé době z plných srdcí pochválí. Tím, že mezi očka leze, vyměřuje lásce širší meze: neboť kouká-li se děvčátko jedním očkem na milého, může zase drobátko druhým mrknout na jiného. Nos i velkou hraje roli na rozkošném lásky poli: když o sladké políbení milostenku jinoch prosí a už dostal dovolení, tu se dřív než rtové dotknou – nosy. Kdo se k vůli zábavě pustí do vypravování, ten musí mít v každém rukávě notnou porci prášení a lhaní, protože je lež i prášení nejostřejší zábav koření. 104 Nos i tady napomáhá; neboť tak daleko sahá, že si oči tlučhuby nevidí proň do huby. Nos i naše zuby chrání, jako neproniknutelný štít: on se opře každé zbrani, nedopustí zubům ublížit; on se první vrhne v pračku, bojuje až do krve, a když rozbit na omáčku mrtev sklesne, teprve vydá střežené dřív sebou zuby do záhuby. Nos je také dobrý poddaný: nebyl jakživ ve vyšetřování, je loyální tak, že ani nemůže být udaný; nemíváť on nikdy ve zvyku starati se o politiku; s Uhry drží jenom tak, že k nim chodí pro tabák; tím však stát nic netratí – neboť nos si všecko zaplatí. Kdo se lidoznalstvím zabývá, může různé karaktery snadno prostudovat na dno, jak se lidem na nos podívá. Důkaz nebude tu předrahý, projděme jen lidské povahy. Člověk, který vypíná svůj nos nad jiné a vysoko jej nosí, 105 zajisté je pyšný kos, jenž má místo mozku hnízdo vosí. Kdo si na nos nechá věšet všecko a se klátí jako třtina, buď je posud nedospělé děcko nebo rodem z Hloupětína. Komu nechce ledacos jít pod jeho hrdý nos, o tom dle Lavaterových kněh můžem říci bez obavy, že je trochu tvrdé hlavy, neb dokonce Ultračech. Kdo rád do všeho nos strká, hasí, co ho nepálí, tiché, mírné lidi trká, již mu ani vody nezkalí – o tom důkazů lze podat na fůru, že je smělý Všetečka, a že nosí z Německa na východ svou kulturu. Která dívka ráda nosík krčí, myslíc si, že pohodlně strčí všecku moudrost, jakou zná náš svět, do starého „amazonenhutu“, jistě byla v Praze v „inštitutu“ a je tuze „kepildet“. Pak je na světě i lidí dosti, kteří z pouhé úslužnosti na nose si dají tancovat, slámu pálit, dříví štípat, 106 kroupy tlouct a jehly sypat – ba i kteří dají za to plat; kteří, když má panstvo výlet, do nosu si dají střílet, a když jim ho urazí, ještě poníženě poděkují, potom ve strachu a v nesnázi k „Milostem“ zas přistupují a je na kolenou prosí, by se panstvo smilovalo a jim povolení dalo, by si směli přilepit zas nové nosy: lidé takovéto lehké měny jsou dle toho k poznání, že své nosy mají otřeny a otlučeny – od samého patolízání. – Nos má sídlo svoje pode čelem, v kterémž rozum vládne, z čehož každý hned uhádne, nos že rozumu je nositelem. Já však tvrdím ještě více: nos – to je ten rozum sám! Nechcete-li věřit, podám vám důkazů až na tisíce. Když vyvede někdo kousek hloupý, nebo, jak se říká, když si koupí horempádem v pytli zajíce, a když potom, ač už pozdě, cítí, že mu rozumu zasvitla dennice: tu se honem za nos chytí. A proč to? Nu pouze proto, poněvadž teď uznává, nos že rozumu vždy dodává, a že s ním se poradit měl o to. 107 Když tak někdo, sprostá duše, kterýž na vtip příliš nedrží, od leckoho jednoduše hodný nos si utrží: a když potom v počínání svém více v radu vchází s rozumem: kdož ho vede v Minerviny brány, ne-li nos ten darovaný? Ten naň stále volá: „Ipse! – Chyť se za nos! – Vtip se!“ Také slýcháváme výrazy: „Hodný nos! – Dobrý nos!“ To však, moji předrazí, není jedno a to samé. Hodný, čili dlouhý nos může nám dát ledakdos, jak to z vlastní zkušenosti známe; dobrý nos však, který cítí napřed, co a jak má býti, který nikdy neklame, ale spravedlivou skytne radu, kam můžeme strčit bradu, nebo kam ji strkat nemáme – takový nos v žádné apatyce nedostanem ani za tisíce. – Moh’ bych ještě dlouho zvonit o záslužných výbornostech nosu. Bylo by to však jen vítr honit, sušit prach a kropit rosu. Kdo chtěl, poznal již z mé řeči, kterak nos je užitečný nám; a kdo nechtěl, toho nepřesvědčí, kdyby k němu mluvil anděl sám. 108 A když anděl minul by se účelem, jakž bych moh’ ho dojít já, kterýž, jak mne každý zná, nejsem ani svatým ani andělem!? Pravíť mi můj dobrý nos, abych neživil té marné touhy, sic že by mi padl v los hodný nos a hodně dlouhý. Proto musím řeč svou zkrátit. Dovolte jen, moji předrazí, bych směl ještě slůvko ztratit o tom, jak se s nosem zachází. Jeť on ubožák, ten nos! V zimě v letě chodí bos; musí snášet horka, mrazy, do všeho jím každý vrazí, a na místo ochrany dostává se mu jen pohany. Což pak vy, kdož nosy máte, tak jste zcela bez citu, že jim nijakou nedáte ochranu ni záštitu? Když tak často vyhodíte marně mnohý tolárek, proč též nosu nezřídíte aspoň jednoduchý futrálek? Jsouť sic tady mezi námi mnozí muži, ba i mnohé dámy, co přec služby nosu odplácí: jsou to šňupačky a šňupáci, a pak ony dámy laskavé, kteréž mají essbouquetty, 109 aqua vitae, pačuli, eau rose*) a pomády voňavé, čímž tak někdy z etikety trošku vyčastují nos. Ale což ti pořídějí proti nevděčníkům přemnohým, kteří s nosem zacházejí jak s otrokem ubohým! – Proto nyní k láskám vašim ve jménu všech nosů vznáším prosbu snažnou, srdečnou: „Važte si vždy nosu, važte, odměnit se jemu snažte uznalostí povděčnou! To, čím nejlíp se mu odsloužíte, čím ho nejvýš oblažíte, to je nepatrná věc a nevinná, k tomu ku podivu laciná; za čtyři neb za pět nováčků prodá vám to tabáčník neb kupec, a ta věc je – řádný šňupec tabáčku!tabáčku!“