Moje okénko.

Moje okénko.
V podvečerních zlatých chvílích, kouzla zimy kraj když víží, na okénko v dáli myslím v zasněžené horské chýži. Pokukuje do krajiny, mráz je zdobí ledným květem; – okno a krajinka před ním celičkým mně byly světem... Do dnes vidím: zimní jitro jasně padá v bílou síňku; – kraj mně oknem v duši shlíží, duše z okna ve krajinku. Obzor kol je čist a vzdušný, v padlém sněhu kraj se topí; – k mladým stromkům v polích vedou drobounké zaječí stopy. 10 Stranou chýže vážně, zmlkle v sněžné zdobě stojí lesy; – dětská mysl na jich větve tisíc vánočních snů věsí. U lesa si pokuřujíc vesnička se v snění ztápí; – domky k sobě přikrčeny, stříšky ve sněhové kápi. Nad lesy pak, vískou, poli jasná obloha se klene jako dětské oko modré, velké, snivě otevřené. A tam v dáli za horami, k nimž se táhnou lada širá, dětské duši neznámý svět tušivě se odestírá. Cizí, hlučný, závratný svět, na nějž moje duše snivá tím okénkem dětských snů mých bláhová se do dnes dívá. 11