V zasněženém parku.

V zasněženém parku.
Hle, zavátý kout parku, schýlený v něm starý kříž, a nad ním šero večera a třpytná, hvězdná výš. Bezlistou, dlouhou alejí se zámku kmitá zeď, – však z oken hledí tma a vnitř je hlucho, pusto teď. Svist větru táhne alejí a parkem mrazu dech; – mé srdce v zpomínkách se ztrácí, hlava v květných snech. Jsem po letech tu se svým srdcem jediný sám host, a kol mne zticha dýše, mluví teskně minulost... A v duši vstává obrazů dav, víří představ rej, – vše splývá v modrý velký zrak a v bledý obličej. Ach, kdysi skutečně i parku koutkout, i starý kříž se zrcadlil v tom velkém modrém oku, – dávno již. 23 To zrak byl komtessin; já viděl jsem ji, snivý hoch, stát zbožně u kříže, jejž květem zasypával hloh. Klid, vůně, šero táhly parkem; mezi stromy kdes pták zpěvem usínal – a červánek plul do nebes. Ten mžik tkal kouzla v duši mou, – a vodojemu šum zněl v dáli kdes pln hudby, modrých snů a sladkých dum. Dnes na všem sníh, – svist větru lká tu, zámek opuštěn – komtessin velký, modrý zrak spí v hrobce věčný sen. A duší mou jak hudby dávný, sladký tón to vlá: snad pod sněhem mé srdce z mládí se to ozývá. Jsem po letech tu se svým srdcem jediný sám host, a kol mne zticha dýše, mluví teskně minulost..minulost... Hle, zavátý kout parku, schýlený v něm starý kříž, a nad ním šero večera a třpytná, hvězdná výš. 24