Dívce, jež mi růži hodila.

Josef Kuchař

Dívce, jež mi růži hodila.
Kdys k večeru kol tvého okna, duhy proud v něž metla zář zlatých červánků, já kráčel, v hlavě dumný rej, – tvůj z okna vykláněl se ozářený obličej, a v bílé, teplé ručce tvojí temná růže kvetla. My zřeli se – a v tváře nach nám vespol duše vzlétla, a z ručky tvé v mou hlavu, jížto vířil chmurný rej, ta tmavá růže smekla se jak paprsk v beznaděj – a v ráz v mé hlavě bylo plno vůně, štěstí, světla. 28 Pak nezřeli jsme se víc. Od těch dob zas mnohé klamy a mnohá bouř se s mračen osudu v mou hlavu schvěla, – však ty dlíš, sladký zjeve, mezi mými vzpomínkami. Já vím, že žiješ a máš tuchu útrap mých a tísní; a jako před lety tvá touha růží mého čela: tvá duše ho dnes konejšivě dotkla se tou písní. 29