7. Uložili k nebes míru

7.
Uložili k nebes míru Uložili k nebes míru
tvoji milou, krásnou hlavu, a tvé věci jako odkaz poslali nám ve dálavu. Lítostivé slzy draly z očí se nám v hrozné muce, když jsme památky ty drahé zbožně brali ve své ruce. Na všem lpěla tvoje bytost, spočívaly oči tvoje, všecko bylo svědkem slastí, tvojích žalů, nepokoje.... Hodinky jsme nařídili v paměť na tu chvíli svatou, kdy tvé srdce dotrpělo, – na hodinu půldesátou. 11 Mezníkem je v našem žití večerní ta hrozná chvíle; od ní čas víc nečítáme – bez něho už dojdem cíle. S ostychem jsme v ruce brali prsten zlatý, dárek lásky. – Zda jsi v poslední hodince vzpomněl svojí černovlásky? Cítils, jak to mladé srdce plakat bude usedavě, modliteb a polibků co pošle tvojí mrtvé hlavě? V posled dýmčičku jsme shlédli a s ní váček naplněný. – V kuchyni jsi vždy z ní kouřil v koutě stolu blíže stěny. Říkals: starosti vše, strasti, deroucí se myslí v hloučku, do vzduchu že rozplynou se z dýmky kouře ve kotoučku. Líbali jsme ve vzpomínce dýmčičku tvou, váček plný; naším ňadrem otřásaly zoufalého pláče vlny. 12 Zdrceni jsme pohlíželi v prázdný koutek, nám tak známý; – bylo v něm až k smrti smutno, jak by hořce plakal s námi. Starosti tvé, všechny žaly, bolest vzali bychom na se, kdybys z dýmčičky své kouřil v koutku u nás, hochu, zase. Což by všecko oživlo zas! – Kdož by mezi námi stýskal: v nás by štěstím jen jen hrálo, koutek radostí by výskal.