24.
(Moje knihovna.)
Tak často napadá mněmě, drahý synu,
kdo po mně cestou půjde krásných chvil
v těch knihách, jež jsem pro tě shromáždil,
kdo v stopách přejde čarovných těch míst,
kdo v drahých mojich knihách bude číst,
až odpočinu ve hřbitovním stínu.
Ty knihy milé životem mne vedly,
a když ten život tvrdý jenom klam a žal,
za všechnu lásku mou jen utrpení dal:
pohádkou čarovnou mne obepředly,
že věřit v život, v lidstvo já jsem nepřestal,
že muka, hořkost duše vždy jsem znova
jen halil v luzné sny, v útěšná slova,
neb v tichý stesk těch smutných veršů svých.
35
Já doufal vždy, že půjdeš stopami těch míst,
že sladké oči tvé v nich chtivě budou číst,
že napojíš svou lačnou duši z nich; –
že mnohé pochopíš, co bylo ti prv skryto,
že prožiješ, co zůstalo mnou nedožito,
že srdce tvoje tam se sejde s mým,
že zatepe mi vstříc: „teďTeď rozumím!“ –
V mou duši sladké vkrádalo se snění,
že pro mnohá má někdy trpká slova,
jež výčitkou v mé duši pálí znova,
v svém srdci najdeš pro mne odpuštění,
až poznáš, že tvé štěstí jen jsem chtěl. –
Však v nejkrasší mé zámysly, ó žel,
jsi na vždy srdce, drahou hlavu svou
ve věku, jenž ti jarem rozpučel,
uložil v lůno země přede mnou,
a já jsem v světě krutě osiřel!
Ach, sprchl nejdražší mně žití květ,
a zašlo vše, co bylo kdys tak důležito,
a mně je všeho tolik, tolik líto,
jak nebyl by už kol mne známý svět...
Ach, staří moji dnové jdou teď, jdou
s mým štěstím zašlým chladnou dálavou
a s nimi knihy na vždy zapadnou – –
Kdo v osiřelých stopách drahých míst,
když ne tvé sladké oči, bude číst,
když, drahé dítě, obě srdce vřelá
v svém tlukotu se na vždy odmlčela?!
36