32. (Ptáče.)

Josef Kuchař

32.
(Ptáče.)

Od smrti synáčkovy tak něžný, smutný ptáček milý nám v okno sedá každou chvíli – – Kdo je, co chce – kdo poví?... Krčíček toužně do skla snuje, tak vroucně hledí, pozpěvuje – ó, jaký chvěje se v tom cit! 45 Snad dušička našeho syna se ptáčkem na nás rozpomíná: tam z hvězd k nám hledí, vidí, tuší, co trpíme, ach, ve své duši, – jde ubohé nás potěšit. I v zimě, sníh kdy padal, vichr vál, se na okně tak náhle zjevil nám; k sklu tisk se, teplem z jizby hřál, zapípl, vzhléd k nám – odlít k výšinám... Dušičko – ptáčku, choď k nám, přijď, ti nelze na nás zapomnít, na drahý domov, všecko v něm; nám po tobě, ti po nás zas se tolik, tolik stýská! Snad je již doba blízká, tvůj v okně až se ozve hlas, ten domov bude prázdný... něm, z nás nikdo, nikdo více v něm a kolem pusto, smutno – mráz... Kam půjdeš, ptáčku, hledat nás? – Tam v sféru hvězd, v náš domov zas. – – 46