35. Stále slyším klarinetu

Josef Kuchař

35.
Stále slyším klarinetu
Stále slyším klarinetu
roztoužený, tklivý zvuk – v duši mé se ozvuk chvěje plný blaha, sladkých muk.
Z nástroje jsi svého loudil melodií čarný sen; duch můj jimi v hvězdných sférách dlíval tebou zapředen. Ach, jak cítil jsem se šťasten, když jsi vkouzlil mne v ten svět; v duši vzešla nová světla, zázračný v ní vzpučel květ. Kam se děly chvíle štěstí, v srdci mém kdy ráj se chvěl; ty’s mně náhle zmizel na vždy – klarinet tvůj oněměl. Ach, v mou duši stesk a žalost, těžkým stínem smutek pad’; – místo luzných vidin, snů zřím teď tvůj hrob se zelenat. A v tvých notách osiřelých chtivě bloudím zrakem svým – 49 Zašlé hledám melodie, zoufalou se touhou chvím. A tvůj nástroj zbožně cítím v rukou mých se tiše chvět; po stopách tvých rtů a prstů v hořkém pláči bloudí ret. Kéž bys někdy ve snu, hochu, přišel zázračně mi hrát; chtěl bych při tvých melodiích šťasten v snění dokonat.